Tři příjemná kulturní zastaveníčka

Reportáže No Comments »

Pokud se vám někdy naskytne možnost strávit závěrem týdne dva všednodenní večery a jeden víkendový den na kulturních akcích, neváhejte a berte všemi deseti. Pokud totiž budou aspoň zpoloviny tak skvělé, jako ty moje, budete šťastní lidé.

Čtvrteční a páteční večer se nesly ve znamení setkání s mladými spisovatelkami, kterým u nás vyšly prvotiny.

Literární ochutnávka středověkých Čech

kralovskeintrikyTou první byla Emma Riedová, autorka historického románu Královské intriky. Ve studiu Probuď labuť, kde se také fotily snímky na přebal knihy se nás sice setkala hrstička, ale osobně takováto komornější setkání vítám. Venku pršelo, uvnitř bylo decentní příšeří a my jako publikum jsme byly pohoštěny čajem a cukrovinkami. Úvodní slovo si vzala Ivana Bednářová, šéfredaktorka zpravodajského serveru Presspublica.cz a lehce Emmu vyzpovídala. Dozvěděly jsme se tak zajímavé informace ohledně výběru tématu, vzniku románu a jeho cestě až na pulty knihkupectví. emmariedova

Pak nám autorka přečetla ukázku z románu a následně jsme se ptaly my na různé věci, které nás ohledně psaní historického románu či psaní všeobecně zajímaly. Poté se dostalo na druhou ukázku a nakonec jsme se bavily s ostatními návštěvnicemi, z čehož se vyklubalo moc příjemné překvapení, protože krom potěšení si poklábosit se stejnými srdcaři o knihách se ze dvou mně předtím neznámých slečen vyklubaly v prvním případě fanynka fantastiky a v druhém případě fanynka válečných filmů. Navíc jsme od Emmy na rozloučenou dostaly také drobný dárek. Má očekávání tak nebyla nejen naplněna, ale velmi příjemně přečerpána.

Steampunk, šampaňské a jednohubky

demonzeastenduTou druhou pak byla ostravská rodačka Petra Slováková a její úvodní příbeh z trilogie Ve službách královny s titulem Démon z East Endu. Tento křest znamenal návrat na pole fantastiky a tak bylo příjemné kvitovat, že se na akci v pražském knihkupectví Fantasya sešla spousta tváří jak z všeobecně fantasácké, tak i ze steampunkové komunity, která se tak včetně autorky postarala o parádní oživení nádhernými kostýmy. Pro vyprahlá hrdla a kručící žaludky bylo připraveno i občerstvení. Pokud byla Petra alespoň drobet nervózní, svým bezprostředním projevem a humorem vše úspěšně zakamuflovala. petraslovakova

Kmotrem titulu se stal Leonard Medek, úvodního slova se samozřejmě ujal Robert Pilch z nakladatelství Brokilon, pod jehož křídly Démon z East Endu vyšel a křestní výtisk byl poctivě zlit dle tradice šampaňským. Pak už se jen klábosilo a fotografové fotili a podpisy do koupených výtisků se množily… načež se přešlo do hospody a tam se také klábosilo… a pak nás část jela tramvají jinam a tam se co? No dál klábosilo! Však to znáte, že s určitými lidmi se studnice témat prostě nevyčerpá, ať už jde o jiné akce, autory či knihy.

“Pane Date, nastavte kurs: StarCon 2015. Vpřed!”

Zívající a v lehce zemdlené kondici jsem tak v sobotu dorazila do základní školy v Ohradní ulici. Ano, StarCon se přestěhoval z Nuslí do Michle. Přednášku Petry Štarkové o psaní literatury pro děti jsem nestihla celou, ale i tak jsem se dozvěděla zajímavosti, které mne donutily usoudit, že psaní pro děti má mnohem specifičtější pravidla, než psaní pro dospělé. Následně jsem se přesunula na přednášku Lenky Jeleny Příplatové o parazitismu a nechala si spolu s ostatními poodhalit tento fascinující a často i odporný svět příživnictví.

jaffaNásledovalo povídání o omylech provázejících i vědce, které nám interpretovala Julie Nováková a já si uvědomila, kolik takových chyb dělá člověk i v civilním životě, ať už mluvíme o neověřování si určitých dat (i když replikace některých výzkumů je pravda velmi obtížná) nebo se brání novým věcem jen svým prostým konzervatismem. Pak jsem si odbyla hodinovou přestávku vyplněnou klábosením se starými známými i nově získanými, abych pak zašla na přednášku Františky Vrbenské o space opeře, mém milovaném subžánru. Františka to vzala opravdu zgruntu a zmínila jak pulpové začátky, tak znovuzrození na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století. Byli jsme tak sice ochuzení o vizuální doprovodné ilustrace a ukázku, ale Františčiny přednášky jsou zajímavé i bez toho.

Pak jsem měla opět hodinovou pauzu a po ní znovu Františka Vrbenská, tentokrát v dvojici s Janem Kotoučem a jejich beseda na téma zápletka. Jenže zápletku tvoří postavy, takže se tato hodina týkala hlavně jich. Nejdřív autoři vyzpovídali jeden druhého ohledně obligátního vzniku, života a případné likvidace postav, nakonec jsme se do tématu zapojili i my, protože jsme tam přeci jen byli zastoupeni autorstvem včetné mé maličkosti i v publiku.

Poté přišla Julie Nováková, aby představila nejen svou trilogii Blíženci, jejíž první díl Prstenec prozření už vyšel, ale též antologii Terra Nullius, obsahující transhumanistické povídky. Přeci jen, téma zdokonalení lidské bytosti, ať už geneticky či kyborgizací je palčivým tématem i v dnešní době a kdo jiný než autoři science fiction by měli být schopni svými literárními fabulacemi případné obavy buď potvrdit, nebo odmítnout?

Další dvouhodinovku jsem využila k průzkumnému výsadku do nedalekého obchoďáku, kde jsem v klidu doplnila živiny a vrátila se na poslední, ale o to víc očekávanou přednášku sobotního večera. Antologie Star Trek kusy totiž měla nepředstavitelně obtížný zrod, který se datuje už od roku 2006. Editor Albert Balatka tak potvrdil nejen už oficiální termín vydání, ale poodhalil i názvy povídek, autory a do jaké série díla spadají. Poté následovala volná debata ohledně situace kolem vydávání trekovských knih u nás a byť není teď díky oslabení koruny nijak závratná, ve vydávání se minimálně do dokončení rozběhnutých trilogií nepřestane.

Je pravdou, že jsem si letos vybrala méně přednášek, jejich kvalita však byla na velmi slušné úrovni. Co mne ale nepřestane mrzet, je až komorní atmosféra, co se týče účasti publika na přednáškách.

Tím byla příjemná kulturní zastavení dovršena. A resultát? Získání nových přátel, získání nových poznatků a možnost nadšeně doporučovat další dvě pěkné nové knihy. To je na tři dny celkem slušné skóre.

Zdroj obrázků:
www.bux.cz
www.riedova.cz
www.brokilon.cz
www.steamzine.cz
www.star-con.cz

Čtvrteční nákup aneb nakonec plichta

Veřejný striptýz No Comments »

Když jdu v centru Prahy okolo Krakatitu, je to vždy pokušení. Ale když tam jdu úmyslně, bývá to většinou pro moje finance katastrofa. A ve čtvrtek jsem tam šla přímo pro čerstvě vydanou knihu od Brokilonu z edice Evropská space opera - první díl trilogie Blíženci od Julie Novákové s názvem Prstenec prozření. Jenže jsem měla v merku ještě jednu knihu - nádherně ilustrovanou a v této recenzi do nebe vychválenou knihu od Jany Maffet Šouflové Svitky z Londýnského mostu. Autorka jedněch z nejkrásnějších obálek v republice vydává svou fantasy prvotinu ve stylu anglické detektivní školy?
A vyberte si pak. Takže je jasné, jak to dopadlo.
Plichtou. :-)

svitky_prstenec

Kreativní „intenzivka“ a akce „Autogramiáda“

Novinky, Reportáže No Comments »

Znáte ten stav, kdy se vám v jeden den potkají dvě skvělé akce a vy se prostě nemůžete rozdvojit, rozpůlit či rozkrojit, i když byste děsně moc chtěli? No tak takové pro mne bylo úterý desátého února. A přesto slavím na obou polích úspěch. Jak je to možné?

blocek_poznamky

Hned, jak se ke mně dostala informace, že Jan Kotouč pořádá svůj letošní první Writing workshop, neváhala jsem a přihlásila se. Samozřejmě bych se mohla vrhat do krajiny neprobádané, ale díky Honzovým přednáškám na PragoFFestu jsem tušila, jak bude celá čtyřhodinová „intenzivka“ vypadat. Ať už to někdo slyší rád, nebo ne, teorie je velmi potřebná. Protože ať už vás Múza kope do zadku sebevíc a pokud nepíšete poezii nebo nestandardní prózu, klasickou koncepci příběhu a vší té omáčky okolo je prostě potřeba znát.

Do studia Savec jsem sice dorazila až deset minut po čtvrté, ale pořád jsem dodržela akademickou čtvrthodinku. Honza už měl na omyvatelné tabuli napsané body výuky, takže stačilo jen si sednout, vytáhnout bloček, poslouchat a debatovat. Honza vzal postup při tvorbě románu opravdu od A až do Z, tedy od počáteční idey přes klasická pravidla stavby příběhu a nešvary psaných postav až po nabídku nakladateli a prezentaci na webu. V roli lektora navíc mluvil tak poutavě, vtipně a téměř každý bod podepřel konkrétním příkladem, že nám první dvouhodinovka utekla jako nic a druhá ještě rychleji.

V době, kdy sice existují jakés takés učebnice tvůrčího psaní, či on-line semináře, je ale dobře vedených workshopů naživo hrozně málo. Za Prahu bych určitě doporučila krom Honzy Kotouče a Julie Novákové, kteří učí i v angličtině, ještě Mílu Lince, jehož pravidelný workshop pro startující autory Mistři písmen, učni slov se pro začátečníky letos rozjíždí už v únoru, středeční setkání kolem Lucky Lukačovičové konající se v Praze - Kobylisích přímo v DDM Spirála nebo za Brno kurzy pro začátečníky pod vedením Terezy „Temnářky“ Matouškové.

Ono je sice hezké nabiflovat se nějaká pravidla, ale nevím, jestli nemáte náhodou stejný problém jako já, totiž že naopak naživo a skrze konkrétní případy si člověk teorii zapamatuje mnohem lépe, než z učebnic. A určitě je, což mimochodem zmiňují téměř všichni autoři, důležité nachytat různé postupy, přístupy a názory ohledně problematiky tvůrčího psaní, protože žádná cesta není jediná a svatá.

mrtvy_autogramDruhou akcí ten den byla autogramiáda Juraje Červenáka v kavárně Paláce Luxor na Václavském náměstí. Což o to, vzdálenostně by to bylo od studia co by paperbackem dohodil, ale časově se obě akce kryly skoro přesně. Jenže naštěstí můj synovec Marek je možná ještě zapálenější fanda Ďurových knih než já, takže když jsem ho poprosila o účast na této misi, nadšeně souhlasil. Ukořistil mi tedy podpisy do obou dobrodružství Barbariče se Steinem a za odměnu si nechal vepsat osobní signaturu do Chřestýše Callahana. Spokojenost tedy zavládla na všech frontách. :-)
krev_autogram

Páteční PragoFFest 2015 aneb sto a jedna rada, jak se stát lepším spisovatelem

Reportáže No Comments »

Letos jsem se rozhodla napravit jeden velký zásek, který mne loni hodně mrzel – nedostala jsem se na pásmo Triumvirátu a Míly Lince ohledně tvůrčího psaní. Důvody byly dva – program byl v pátek a já si nezažádala o dovolenou. A jelikož jsem letos čirou náhodou v tvůrčím procesu a zjistila jsem, že mě ani nic jiného letos nějak výrazněji neláká, vyzbrojila jsem se penězi na vstupenku, občerstvením, dobrou náladou a jela do háje… tedy, na Háje.
pragac
Míla Linc, známý historický nadšenec, šermíř a knihovník nám v první přednášce toho dne přiblížil strukturu historického města, od hradeb až po centrum, nebo spíše náměstí. V době, kdy se trestalo za každou maličkost (zlatá ČOIka, za šizení při vážení nebo nalévání vám třeba mohli jazýček ozdobit středověkým piercingem v podobě pěkně dlouhého hřebíku do jazyka), být nevěřícím rovnalo se automaticky trest smrti a když vám při obléhání došla na obranu horká smůla nebo olej, dal se otravný nepřítel zlít i horkou medovinou. A být ve středověku takovou prostitutkou… no děvčata, romance á la Pretty Woman by se nekonala ani omylem…

Sice se asi nikdy nechystám napsat postavu jako je Severus Snape, protože v mých očích ji omlouvá jenom to, že ho hrál Alan Rickman, ale Tereza „Temnářka“ Matoušková s tím počítala, takže svoji hodinku pojala jako zábavnou kreativní hru, kde jsme měli ze tří popsaných papírků syntetizovat zdánlivě neslučitelné. Osobně jsem dostala postavu Nevilla Longbottoma, který měl být kentaurem a prožít vztahové drama. A v tu chvíli zase zjištuji, že lidský mozek je neuvěřitelně kreativní mašina a když se chce, tak to jde. Někdo takovéto psaní na povel nemá rád, ale naštěstí šlo jen o krátký odstaveček, kde mělo být poznat hlavně, o jakou postavu se jedná. Kolegové ve skupině se často hodně vytáhli a vymysleli parádní variace, jako byla třeba všemi milovaná paní Umbridgeová jako eunuch v růžových kalhotech nebo variace „Stařec a radioaktivní moře“ (rozuměj postapo) s Hermionou v hlavní roli, případně pro mne nejparádnější alternativa – Neville jako padouch s ovladačem pro hordy robotických zabijáků zapomenutém v jedné z papučí.

Pak nastoupila jedna třetina Triumvirátu a to Olga „Cirrat“ Xaverová, která nám zevrubně rozpitvala krásy i hrůzy správné a kvalitní kritiky. Vzala to skutečně od podlahy, takže od suchých frází v odborných slovnících ohledně podstaty samotného slova jsme se dostali až k sendvičové metodě líbí/nelíbí/líbí a starému osvědčenému „co nechceš, aby ti činili ostatní, nečin jim“. Víceméně podvědomě se snažím takovéto postupy v hodnocení textu používat, pokud má někdo zájem o můj názor a opravy, takže Cirratin přisprostlý, ale upřímný názor ohledně tohoto mi seděl mnohem víc, než nějaké pokrytecké hlazení po kožíšku, zatímco doma nad textem kritik ostentativně zvrací. Samozřejmě je to těžká práce, protože si člověk musí dávat pozor, aby dotyčný nečetl kritku zrovna, když má virózu a tím víc mu kritické slovo zlomí srdce, takže nebýt zbytečně hrubý. Ale samozřejmě se Cirrat věnovala i druhé straně barikády a to kritizovaným. Pravidla základní slušnosti, transparentnosti a konstruktivní debaty platí i tam. Nakonec jsme si sendvičovou metodu vyzkoušeli i na sousedovi a on zase na nás, což bylo vůči cizímu člověku ne sice příjemné, ale hodně zajímavé.

Další hodinku si pro sebe ukradl opět Míla Linc a workshop naživo. Trochu povrchně jsem si myslela, že když jsem před rokem a kousek absolvovala kurz přímo ve smíchovské knihovně, nemůžu se nic nového naučit. Jak ráda jsem se zmýlila! Po úvodním testu ve smyslu „kdo si hraje, nezlobí“, jsme dostali úkol pojmenovat se vlastností shodnou s počátečním písmenem svého křestního jména, vybrat si charakter některého z kolegů a zkusit na něj napsat krátkou pasáž s osobou této vlastnosti. Sice jsem nakonec nepřišla na řadu se čtením, ale ti, kdo ano, dokázali v textu úkol zvládnout velmi dobře a tak jsme objekt jejich textu velmi rychle rozluštili. Dalším úkolem bylo z jednoho libovolného slova (protentokrát zvítězila koza) díky asociacím vymyslet další slova, tři vybrat a vytvořit podle nich svět a pak popřemýšlet, jak by se chovala postava, kterou jsme předtím načrtli, chovala v tomto světě. No a nakonec, jako domácí úkol, napsat podle těchto dvou bodů povídku. Ale to už můžeme doma.

Druhá třetina Triumvirátu dostala slovo po druhé hodině a to Karel „Sikar“ Doležal, který nám s humorem sobě vlastním prozradil deset nejzákeřnějších typů autorů, kteří se proderou do literárních soutěží. Technoonanisti, adorantky Stmívání, prasáci, psychopati, děti a další svoloč atakuje psychiku porotce ročník co ročník. Někteří jsou menší zlo, někteří větší. Takže pokud někdy něco budete posílat do soutěže, zapřemýšlejte o tom, jestli to není copypasta něčeho už hodně profláklého a příliš tělních tekutin, či soulož s játry - porotcova smrt. To už porazí i legendární škrcení placentou. Sikar svou prezentaci pochopitelně doplnil naprosto úžasně debilními kresbičkami ve stylu svého kultovního hrdiny Ého a obrázek orálního sexu slona s mimozemšťanem mi bude strašit ve věži ještě hodně dlouho. Pochopitelně v tom nejlepším slova smyslu.

Dalším bodem programu byla jedna hodina ve stylu workshopu Mistři písmen, učni slov, kde dva hrdinové – začínající autoři, dali svůj text v plen. První byla dokončená povídka o záhadném peru, které svého vlastníka doslova vysává. Vícméně jsme hned v praxi použili onu kritikovu sendvičovou metodu a já, jelikož jsem text četla přímo na místě a neopoznámkovala, jsem alespoň dojmy interpretovala přímo autorce. A ano, rekvizita krvesajného písátka mi přišla parádní. Druhý text byl na nějaký soud pro mne o dost obtížnější, protože se jednalo o fanfic ze světa My Little Pony a nebyl čtený od začátku, i když jsem naštěstí nějaké ty díly viděla, tak jsem alespoň vlažně reagovat mohla. Ale opravdu si stojím za tím, že ten, kdo dá takto své dílo dobrovolně na analýzu, hrdinou je, protože je velmi rozdílné přijímat kritiku naživo, než jen formou suchých poznámek ve Wordu.

Sedněte si na zadek a pište! Tak zní direktivní rozkaz admirála Jana „Johnaka“ Kotouče. A já na to mohu zaregovat jen: „Sir, yes sir!“ Jsem totiž zrovna hluboko v tvůrčím procesu, u jeho rad jsem tak nemohla než souhlasně přikyvovat. Navíc nás tam pochopitelně autorů bylo víc, takže jsme si vyměnovali názory, jak na různá úskalí dlouhodobého psaní vyzrát, protože nadšené zapálení není prostě možné udržet pořád. Píšeme rádi v tichu nebo nám nevadí být mezi lidmi? Jsme schopni psát v MHD nebo ne? Jak řešíme spisovatelský zásek nebo zákys, každý tomu říká jinak…? Máme ten bod, kdy si myslíme, že píšeme strašnou hovadinu a nebude to číst ani babiččin Alík? Je pilování k dokonalosti vůbec možné a správné? Co se děje, když máme dopsáno a své břímě s úlevou dáme těm zlatým srdcím, kterým se říká betačtenáři? Všechny tyto věci byly zevrubně probrány a samozřejmě jsme došli k nepřekvapivému závěru – každý jedinec z té spisovatelské chásky má své postupy, alternativy a úniky, aby se za čas na ten zadek opravdu posadil a psal. A teď si vezměte, že valná většina to absolvuje ne jednou, ale třikrát, pětkrát, desetkrát… ale díky tomu, že jsou autoři v tomto svým způsobem nenormální a tak trochu sadomasochisti, my máme pořád co číst.

Z přednášky Pavly „Tenny“ Třískové jsem si nakonec udělala ve svém osobním žebříčku jednu z nejcennějších, protože jsem si uvědomila, jak se možná nevědomky, ale bezohledně stereotypně chováme k postiženým nejenom jako k postavám v románech či povídkách, protože opravdu dobře a věrohodně je zdravý člověk bez příslušných dat a vědomostí prostě napsat nedokáže, ale i v běžném životě. Častá rádoby pomoc pro vlastní pocit uspokojení je pro postiženého většinou spíše otravná a postižení nejsou žádní mimozemšťané, ale lidi jako ostatní, s běžnými koníčky, vášněmi, emocemi. Postižený v literatuře nemusí být automaticky padouch, který se chce za své zmrzačení pomstít celému světu, což Tenny třeba hezky demonstrovala na komiksových X-Menech (jak je možné, že jsem dosud nevěděla, že Hawkeye je neslyšící? To jsem tedy komiksová fanynka na baterky…), přičemž adepty na padouchovitost mohou být naopak ti, kteří se o postižené starají.

Druhé vystoupení Jana Kotouče bylo formou debaty ohledně prezentace vydané knihy, a jelikož nakonec Johnak vyfasoval tři silné ženské posily – Julii Novákovou, Vilmu Kadlečkovou a Haninu Veselou – vzniklo pěkné posezení se spoustou podnětných názorů, i když jsme se hromadně shodli na tom, že nejsilnějším prostředkem propagace je v dnešní době opravdu ten Facebook. Došlo samozřejmě i na selfpublishing, na který se, přiznávám, dívám dost skrz prsty, protože vychází tolik trní mezi růžemi, že není možné tento trh nějak souvisleji sledovat.

Poslední přednáškou, na které jsem zůstala, byla přednáška Terezy „Tess“ Zikmundové Kovanicové o autorském čtení. To u nás zažívá teprve pionýrské časy, což si osobně myslím, že je škoda, protože se tak čtenář může dostat k textu za prvé interpretovanému přímo tím, kdo ho napsal a za druhé si tak všimnout díla, které by se k němu nemuselo mít šanci dostat. To že skvělý autor může být prachmizerný čtenář, je jasné. Ale i když nemáte hlas jako zvon, při troše cviku se dá největší nešvar odstranit. Ale nejen hlasovou přípravou živ je autor a tak nám bylo doporučeno pár tipů ohledně úpravy samotného textu. Tess nám v rámci přednášky přečetla okouzlující fanfic kloubící tolkienovskou poetiku a klasické pohádky. A musím říct, že se to moc hezky poslouchalo. Další částí Tessina povídání byl tzv. level up, tedy touha si onu povídku nahrát do audiopodoby a rozšiřovat do oušek posluchačů. Tady jsem trochu informačně napřed hlavně díky poctivému sledování přednášek Jirky Procházky a spol. takže vím, že ani amatérské, ani profesionální namlouvání textu prostě není žádná prča. Ale kdo neokusil, neuvěří.

Moje poctivé sezení za celý den v jedné místnosti, maximálně přerušené ukojením určitých lidských potřeb, bylo vykoupeno mírou vrchovatou – vysoké očekávání ohledně tohoto pásma se nejenže naplnilo, ale bylo i předčeno na světelné roky daleko. Takže opět a znovu budu opakovat – pokud váháte jet na jakýkoliv festival byť jen na jeden den, okamžitě se tohoto váhání zbavte, protože i za těch plus mínus deset až dvanáct hodin programu si v mnoha nabídnutých liniích plus deskové i počítačové herně prostě najdete to své. A jestli ne… tak máte asi jiné koníčky, než je fantastika.

Tajemství černého sešitu

Úvahy a povídky No Comments »

Spím na knihách. Šokantní, viďte? Ale uveďme si to na pravou míru. Prostě mám úložný prostor své postele narvaný knihami. Encyklopedie, kuchařky, ezoterie, detektivky, údernická literatura, pohádky atakdál atakdál. Už dlouho jsem se rozhodovala tu sbírku napříč časem a žánry proklestit, brutálně zeštíhlit a být nesmírně zlá – tedy se chovat ke knihám jako k předmětům, kterých je třeba se zbavit.

knihobordel

Pochopitelně, genocida nebyla kompletní, polovina knih zůstala, mezi nimi například pentalogie Vladimíra Neffa, dvě verneovky, Dumas, skoro všechny pohádky mého dětství, kvalitnější detektivky (rozuměj, soudce Ti by vyhodil asi jen kulturní barbar, o Donaldu E. Westlakeovi a Rexi Stoutovi nemluvě) a další položky. Ale co mne překvapilo, byl fakt, že mi největší radost udělal tenký, lehce odrbaný sešit žákyně Jany Havlové, nadepsaný stručně OV – aktuality. zpravodaj11Otevřela jsem pevné desky a… propadla se o jedenačtyřicet let nazpátek, do školního roku 1963/1964. Tehdy sedmnáctiletá Jana, která nemohla ani ve snu tušit, co ji v budoucnosti čeká, s pílí a estetikou sobě vlastní sbírala a buď vlepovala ve formě výstřižků, anebo vpisovala krásným, drobným písmem zprávy z celého světa.

zpravodaj2

Nutno říci, že mladá zprávařka byla velmi spravedlivá, ať už se bavíme o novinkách ze zahraničí nebo aktualitách ze sportu.
Což ilustruje třeba celá dvoustránka věnovaná atentátu na prezidenta Kennedyho (i když tvořená jen výstřižky) nebo zpravodajství z mistrovství světa v krasobruslení, případně perličku ze světa hudby.

zpravodaj63

zpravodaj10

A na jedné stránce ohledně zprávy o nacistických zvěrstvech dala velmi radikálně najevo, co si o nich myslí.

zpravodaj121

Co je ale nejpozoruhodnější na tomto sešitu, je jedinečná grafická úprava – slečna si s tím prostě neuvěřitelně vyhrála.

zpravodaj9

zpravodaj10

zpravodaj111

Tak jako mladá slečna, která v letech 1963 a 1964 tento sešit vypracovávala, nevěděla, co jí budoucnost připraví, i já netušila, že zpravodajský sešit svojí maminky najdu jedno lednové dopoledne ještě mladičkého roku 2015. Ale stalo se a já tento úžasný poklad, stejně jako dopisy své babičky, když se roku 1933 stala panskou v Praze, budu uchovávat, dokud budu moct.

Fotografie byly pořízeny s laskavým svolením autorky. :-)

Za málo krve hodně Asfaltu

Veřejný striptýz No Comments »

asfalt1Jelikož už mi Asfalt natekl do uší, bylo naprosto nevyhnutelné, že mi proteče do knihovničky. A pak se naskytnou akce, které se prostě nemohou propást. Takovou byla i silvestrovská sleva od Crwe právě na Asfalt od Štěpána Kopřivy, která tak přišla na krásných 198,- Kč. Proto jsem se rozhodla v pátek si naplánovat doslova crwawou akci - ztratit trochu své crwe při odběrech (dvě zkumavky to stálo!), ztratit trochu peněz v Krakatitu (protože výplata) a získat za to tuhle krásnou bichli v barvě zaschlé… crwe. No neberte to… :-)

Výzva: Knižní barvy duhy 2015

Výzvy No Comments »

kniznibarvyduhyČlověk má začít hned zkraje nového roku aktivně, a tak jsem si vybrala zajímavou “duhovou” knižní výzvu blogerky Dragell. Budou zde postupně přibývat knihy, které jsem si zvolila k jednotlivým barvám.

Tmavě modrá - Pavel Obluk: Kra
Světle modrá - Jan Hlávka a Jana Vybíralová: Tenký led
Tmavě zelená
Světle zelená - Julie Nováková: Prstenec prozření
Žlutá
Oranžová
Červená - Štěpán Kopřiva: Asfalt
Růžová
Fialová

Audiorecenze: Fabianův Palubní střelec jako eso v rukávu

Recenze No Comments »

strelec_malyKdysi dávno jsem měla tu čest číst Fabianův román Mariňáci. Už tehdy mne, jako fanynku válečných filmů, Fabianovo úsporné a akční vyprávění velmi bavilo. Nyní je tedy na čase zhodnotit jeho kratší dílo, povídku Palubní střelec, tentokrát v audioformě, vyprávěnou Zdeňkem Velenem.

Hrdina příběhu, palubní střelec výsadkového člunu, je ještě zelenáč, který statečně čelí posměškům starších členů posádky, aklimatizuje se a plní úkoly tak, jak jsou mu zadány. Takovým je i výsadek skupiny mariňáků přímo do útrob nepřátelského města, které by mělo být dle údajů od vrchnosti krátké, úderné a úspěšné. Jenže, jak se už mnoho vojáků za mnoho bitev po mnoha staletí stále a znova přesvědčují, informace se velmi často mohou změnit ve smrtící dezinformaci…

Hluboký, téměř pokojný hlas Zdeňka Velena by možná uspal i kobru, ale k vulgárně vtipnému pošťuchování, například ve scéně při „usazováním“ jednotky v transportéru před akcí, se hodí nadmíru. Navíc, v této povídce nevidíme krom hlavního hrdiny nikomu do hlavy a i u něj jen zčásti. Je to jasné, během válečného běsnění není na žádné hluboké psychoanalýzy čas, tak jako mnoho válečných filmů, i v Palubním střelci sledujeme jenom výsek z okolního děje prostřednictvím hrdinových očí, což je dobře, protože širší prostřihy děje by tak úspornému tvaru jako povídce spíše uškodily. Přesto Velen zvládá svým klidným, rytmickým hlasem i akční pasáže, aniž by nudil a unavoval, naopak, spíše svým lakonickým přednesem zesiluje fakt, že „se to právě děje a my se musíme snažit z toho průšvihu co nejlíp vybruslit.“ Přesně tak vypíchne rámce povinností jednoho každého vojáka, po sčítání mrtvých dává do textu tu správnou dávku spravedlivého rozhořčení přeživších vojáků za své padlé kamarády.

Ani závěrečné řešení zapeklité situace není žádné deus ex machina, spadlé z nebe, i když je v něm očekávaně klíčovou postava hlavního hrdiny. Co musím hodně vyzdvihnout, jsou tentokrát zvukové efekty, ať už hukot odlétajícího stroje nebo radiový šum při komunikaci přes vysílačky.

Pokud máte rádi příběhy jakkoliv početných jednotek nechaných na pospas válečné vřavě, je Palubní střelec příběhem přesně pro vás. Pokud ne, je možné, že se vám z vojenské terminologie a zvláštních zkratek malinko zatočí hlava, ale i přesto můžete ocenit dobře vystavěný akční příběh.

Prosincová chvástačka

Veřejný striptýz, Úvahy a povídky No Comments »

dscn4463Za prosinec 2014 se mi sešel celkem slušný komínek knih, tak už jsem si troufla i na fotku.
Nick Harkaway: Andělíčkář - Román klouzající mezi fantastikou, anglickým suchým humorem a špionážním románem, byl mi hodně doporučován.
Ivan Adamovič: Na Konci Apokalypsy - Kronika české science-fiction 3 - průřez českou sci-fi od osmdesátých let až po současnost, takže přes Neffa, Pecinovského, Procházku až ke Kadlečkové. Pro sledovatele české sf scény povinnost.
Kelly Linková: Dějí se větší podivnosti - Sbírka zvláštně poetických povídek ve starorůžové šmrncnuté tmavozelenou.
Petr Stančík: Mlýn na mumie - Tuhle hravou, rozvernou knížku stylistického obžery jsem měla v plánu, už když ji vychválil ve své recenzi kolega.
Michel Faber: Kvítek karmínový a bílý - Opuletntní viktoriánský román, který, ač jsem k němu přistupovala jako ryzí scifistka s nedůvěrou, mne vtáhl do sebe jako černá díra. Chtíč, hnus a strach ve viktoriánském Londýně.
Scott Snyder, Greg Capullo: Batman: Smrt rodiny - Joker se vrací po doslovném faceliftu, nepředvídatelnější než kdy předtím a s ním nejlepší tvůrci v sérii New 52.

Přeji vám všem, kdo jste sem zabloudili, hodně úspěchů v roce 2015, co nejvíc přečtených knih a objevených nových světů.

Snící drahokamy: Cirkus plný nečekaného lidství

Recenze No Comments »

Tenhle příběh jsem poprvé četla zhruba před dvaceti lety, knihu jsem si tehdy vypůjčila v knihovně. Když jsem zaregistrovala, že před pár lety znova vyšel v rámci laserovské řady Mistrovská díla SF, neváhala jsem, zakoupila a přesvědčila se, že i v mé dospělosti je tenhle útlonký román jedním z mých nejoblíbenějších a nejkrásnějších, které jsem kdy četla.

tssdMalý Horty Bluett má dost nepříjemné dětství. Jeho pěstouni, Armand a Tonta Bluettovi jsou zlí, krutí lidé, kteří malého chlapce trápí, kdykoliv mohou. Když jedna z potyček stojí Hortyho tři prsty na ruce, chlapec utíká pryč. Ujímají se ho členové cirkusového ansámblu a i on se brzy stává položkou v cirkusovém programu. Jenže Horty má u sebe velmi interesantní věc – na první pohled celkem obyčejného panáka Junkyho. Onen panák má velmi zvláštní oči. A právě ty velmi zajímají principála cirkusu Monetra, zvaného Lidožrout a také jakéhosi Armanda Bluetta, o pár let později ctihodného soudce. I když, toho možná ještě o ždibínek víc zajímá Hortyho kamarádka Kay, ze které je krásná mladá slečna.

Ano, i přes skrovný počet stran a úsporný styl se román odehrává v rozmezí několika let. Tak, jako se prohlubuje Hortyho náklonnost k jeho přátelům z cirkusu, prohlubuje se i Lidožroutova posedlost Junkyho očima a Bluettova vůči Kay. Úmyslně se totiž v románu nejlidštěji chovají cirkusové „zrůdy“, lidé pro ostatní postižení, vadní, kdežto obyčejní lidé se chovají naopak zrůdně. Není pochyb, že stejně jako Horty k nim přilne i čtenář, ať už mluvíme o trpaslince Zee, nebo ještěřímu muži Solumovi a samozřejmě i dalším.

Právě pro minimální účast fantaskních prvků, velký prostor pro lidské osudy, sny, naděje, ale i tragédie jsou Snící drahokamy dílem, které má potenciál oslovit nejen čtenáře mimo žánr, ale i za dekády od doby, kdy byl napsán. Protože je prostě půvabně lidský.