Za Zdí

Úvahy a povídky No Comments »

Klušeme spolu přes bílou pláň, dvě těla v rytmické souhře. On i já vydechujeme obláčky páry. Jsme na to zvyklí. Narozeni v noře pod sněhem, vyrůstající mezi rampouchy a zmrazky, umírající stářím pod padajícími vločkami sněhu.
Jsme seveřané.
Naši pozornost upoutá cosi na obzoru. Sladká vůně strachu a pochyb. Můj druh se zastaví, nasaje pach a našpicuje uši. Šedavá srst se mu plní novými vločkami.
Kořist?
Podíváme se na sebe. Lehce zrychlíme klus. Pach nabírá na intenzitě. Severní zajíc, bílý jako sníh vyrazí ze svého důlku ve sněhu. Okamžitě se rozběhneme. Zajíc instinktivně kličkuje, ale my jsme jistí jako břitva meče. Nakonec ho dostihneme. Zajíc chvíli naříká, než mu můj druh překousne páteř. Skromná krmě, ale mám právo prvního strávníka. I když mám obrovský hlad, dávám si pozor, aby teplé maso zůstalo i pro mého druha.
Vyšlo druhé slunce.
Zvědavě zvednu od kořisti hlavu a můj druh toho využije. Chňapne po torzu a dožere zbytek. Našpicuji uši. Něco se změnilo. Něco ve vzduchu… oteplí se.
V tu chvíli třeskne rána a vzduch se ohřeje ještě víc. Můj druh se odtrhne od kořisti, otočí hlavu, instinktivně se přikrčí, stáhne ocas mezi nohy a přiklopí uši k hlavě.
Otočím se po jeho pohledu a udělám totéž.
Padá na nás nebe! Má barvu a tvar stromu z ledových trnů.
Ta věc je obrovská, že si nepřipadáme jako štěňata, ale jako mouchy. Letí dolů, bachraté ledové břicho jej táhne k zemi. Na obzoru se tyčí vzrostlý borový les.
Za chvíli se rozletí na malé klacíky, které jsem jako malá hryzávala v noře. Odmrští nás to vzduchem od zbytků kořisti a já uslyším překvapené vykviknutí. Jsem to já nebo můj druh? Pak mne potká země i s ledovou pokrývkou a já si vyrazím dech. Mám pocit, jako kdyby se mi rozpadl hrudní koš na střepy. Chvíli ležím na boku a hvízdavě oddychuju.
Vstávej, čubo nebo zmrzneš!
Uposlechnu a pomalu si sedám na plece, odrážím se na přední a pak ze sedu ze zadních. Stojím. Bolí to, ale stojím. Můj druh leží o kus dál. Přiklušu k němu a s obavami mu olíznu koutky tlamy. Otevře oči a zmateně zavrčí. Za chvíli se zvedá na všechny čtyři i on.
Obzor vyrostl o tucet obrovských ledových trnů.
Z té věci vyzařovala zvláštní energie. Nebojím se jí, naopak, pociťuji zvědavost, já, věčně bázlivá severní vlčice.
Chvíli čekáme. Věc šveholí zvláštním jazykem. Můj druh na mne upře oříškové šikmé oči. Cítí to co já. Cítí i přes vrozenou bázlivost nehoráznou zvědavost.
Vyrazím jako první a můj druh mne lehce rezignovaně následuje. Věc roste, je opravdu obrovská. Vzpomenu si na den, kdy jsem se svými druhy prvně šla na lov. Mladá, nezkušená a kanec se před námi tehdy vynořil jako démon z pekla. Raněný, vzteklý, oslabený, ale přesto nebezpečný. Zdál se mi tehdy obrovský jako obzor a černější než mé největší strachy.
Z ledového stromu vycházejí nějaké věci. Malé, na dálku a oproti ledovým trnům drobné, dvouruké a dvojnohé bytosti, podobné těm co nás občas loví za Zdí. Zeď, obrovská ledová stěna mezi naším světem a světem těch dvojnohých. Za ní na nás nečeká nic dobrého, proto se za ni bezdůvodně netouláme. My jsme dětmi chladného severu.
Ti drobní tvorové se vylupují z ledového stromu, i tak je ale vidět, že jsou vyšší než dvojnožci zpoza zdi. Dvojnožci za Zdí se musí balit do našich kožešin, aby jim zima neublížila.
Tihle jsou téměř nazí a zima jim nic nedělá. Netřesou se jako ti malí zpoza Zdi. Jdou k sobě a chvíli se radí.
Pak si nás všimnou. Jeden z nich jde k nám. Chviličku se mi v srdci třepotá ptáček strachu, ale za chvíli se usadí a vyčkává. Instinktivně se krčím, cením zuby, klopím uši k hlavě, ale přesto stojím jak přibitá. Nemůžu utéct. Nebo nechci? Ani můj druh se nehne.
Tvor promluví. Jeho hlas je silný jako chlad severních větrů a křupavý jako kroky v čerstvém sněhu.
Pak se mne lehce dotkne rukou a následně mého druha.
Začala jsem plát.
Očima zakalenýma bolestí a ležíc na boku, nohama bezmocně hrabajíc ve sněhu vidím co se děje s mým druhem. Pak zavřu víčka a kňučím, ne, vyju bolestí. Nestydím se za to. Můj nářek slyší jen můj druh a ta bytost. V této chladné krajině moje tělo hoří zaživa.
Po nekonečné době bolest odeznívá.
Zvedám se.
Něco je jinak.
Jímá mne závrať. Zavrávorám. Dívám se svému druhovi na tělo. Očicháváme se, jako kdybychom se viděli poprvé. Je stejný a přeci jiný.
Ublížil nám a přesto nás obdaroval. Zvláštní.
Bytost na nás po celou tu dobu upírala hluboce modré oči. Zářily jako chladné, neúprosné hvězdy. Pak odešel ke svým.
Jakási neviditelná pouta charismatu se uvolnila a my začali utíkat. Pryč od té věci, pryč od jejích modrookých osadníků.
Den a půl po tomto podivném setkání sama uháním a strhávám k zemi sněžného jelena. Sama! Jsme silnější, rychlejší a nebezpečnější než vlci.
Jsme větší. Mnohem větší.
Jsme nový druh.

V hlavě Neda Starka

Úvahy a povídky No Comments »

Černá vlhká temnota,
a v ní Ned Stark přemítá,
co, proč a jak udělal,
neví, co s ním bude dál.

Kdybych měl vícero chvil,
a s Robertem promluvil,
varoval před nebezpečím,
nebyl by teď v smrti péči.

Řekl bych mu: „Vládče můj,
jako sluha věrný tvůj,
rád bych ti dal malou radu,
čekej od svých bližních zradu.“

Dopřál by mi svého sluchu,
přátelsky dal na předtuchu,
prověřil by všechny šmahem,
odhalil, kdo má být vrahem.

Svoji ženu vyhnal by,
k tatínkovi za hradby,
svého švagra poslal teď
a navždy hlídat Zeď

Tywin nebude pořádat bály
v sálech Casterlyovy skály,
hrad připadne trpaslíku,
Tyrion je pánem vmžiku.

Pak drozda i s pavoukem,
vyhnal by pryč obloukem,
Malíček o Harrenovu
touží planě, zas a znovu.

Obloustlý lord Varys,
oddaný Daenerys,
pluje lodí v Úzkém moři,
strachem z trestu srdce hoří.

Robert čerstvě rozveden,
nevynechá ani den,
při hledání nové ženy,
vdavekchtivky připraveny!

Pokud by mne poslechla,
na trůn by pak usedla
dcerka krásná a vřelá
Oberyna Martella.

V zemi by se přálo míru,
a já bych tak živil víru,
že se vrátím brzy snad
k rodině na Zimohrad.

Jenže to se nepodaří,
v žilách krev se vzteky vaří,
Robert rozpadá se v prach,
já tu sedím sám a v tmách.

Brzy pro mne přijdou si,
můj život se vytrousí,
vyteče ven s hranou meče,
smrti se už neuteče.

Já jsem jenom malé smetí,
bojím se však o své děti,
čert to vem, že smrt se blíží,
snad jim nikdo neublíží.

Slyším kroky v mokrých tmách,
spálil jsem se v těchto hrách,
myslím s láskou na Cat svou,
aťsi mne k pokleku zvou!

Papírová archeologie

Recenze No Comments »

archeologie-1První tři písmenka abecedy, která jen tak ledabyle používáme v dennodenní komunikaci, ale když je přilepíte k sobě, najednou vám evokují vzpomínky na něco, co jste kdysi aspoň jednou prolistovali, nebo slyšeli, že o tom mluví váš spolužák v třetí lavici u okna anebo jste se do toho zbláznili tak, že jste se hned po prvním rande s touto veličinou stali jejími věrnými otroky a konzumenty. Těch pár listů sepnutých dvěma sponkami, skrývajících návody k obrovským dobrodružstvím totiž veličinou byly. Naše milované ABC.

Ábíčko, jak se mu familiárně přezdívalo a přezdívá snad dodnes, neformovalo jen generace mladých „techniků a přírodovědců“, ale především modelářů. ABC rovná se vystřihovánky, to vyplyne při dotazu na tento časopis jistě z mnoha úst. A jelikož za pár let tomu bude bratru šedesát jar, co první časopis s výše uvedeným podtitulem vyšel, už má za sebou dostatečný počet dekád, aby se došlo k nějaké sofistikované reminiscenci a to takovým způsobem, který by oslovil nejen ty, kteří se ohánějí nůžkami a lepidlem, ale i ty, pro které jsou padesátá až sotva vylíhnutá léta sedmdesátá dvacátého století nepochopitelným pravěkem, exotickým jako předaleké zahraniční destinace. Chválabohu se takoví lidé našli, dlouholetí přátelé a tahouni tuzemského papírového modelářství, tři chlapi, kteří se nebáli náročnosti a s nadšením sobě vlastním začali pátrat. A to co vypátrali, si nenechali pro sebe. Ing. Stanislav Fajkus, Robert Pavelka a Josef Kropáček, to jsou ta jména, která za vznik tohoto projektu „papírové archeologie“ mohou.

Zpět ale k samotné knize. Nultá kapitola se snaží přehlednou formou definovat samotnou podstatu skladby rodícího se a následně své čtenáře získávajícího mladého periodika, populárně-naučného časopisu v plenkách, který se teprve musí prodrat na výsluní a tam co nejlépe a co nejdéle vydržet. Pak už začíná řazení po kapitolách. Není to však tak, že by každá kapitola byla věnována každému ročníku, přeci jen, ještě pár let se o vystřihovánku na stránkách ábíčka nezavadí, ale vše souvisí se vším a tak nás autoři provedou prvopočátky modelařiny všeobecně – od střihů, které se musely přenášet na jiné materiály přes drobné poletušky z běžných domácích potřeb až po sofistikované nákresy hraček s vlastním pohonem, na které však již musel mít zdatný rodič pro svého synka malou vybavenou dílničku.

Poté se již s autory dostáváme k historicky prvnímu modelu vůbec a od něj k nejdříve váhavému, sporadickému vydávání až k prvopočátkům pravidelné produkce, která začala formovat první stabilní generace papírových modelářů. Text je občas jemně prodchnut žertovnou poznámkou k tehdejší době, ale ne za každou cenu a tam kde tyto droboučké bonmoty jsou, sedí naprosto perfektně.

Jenže i sebezábavnější vylíčení ábíčkovské historie by vyznívalo nedostatečně, kdyby k němu nebyly přidány obrazové materiály. A jelikož se tato publikace zve encyklopedií, nějaké ty obrázky bychom tam jaksi očekávali. Ony tam obrázky jsou, ale ne jen tak nějaké. Pánové autoři plus další pomocníci modeláři sami osobně slepili prezentované historické modely, nadmíru kvalitně je vyfotili a opatřili samozřejmě doprovodným textem, osvětlujícím doslova co a jak. A třeba taková kompilace legendární „Fluora rallye“ na straně 56 nebo dvojstrana 76 a 77 (opravdové Matchboxy versus jejich papírové nápodoby)… tyto obrázky by se člověk nestyděl vylepit jako velkoformátové plakáty na zeď. Nemůžeme nezmínit ani drobné reprinty stránek dobových ábíček, fotografie z modelářských soutěží a další a další materiály, ke kterým se autorská skupina měla šanci dostat. Nechybí ani osobní vzpomínky několika aktivních modelářů z různých koutů republiky na to, jak je přímo ABC ovlivnilo na jejich budoucí životní cestě. Na závěr publikace jsou připojeny i autorské profily dvou nejvýznamnějších autorů papírových modelů v tomto období, archeologický atlas, věrně kopírující formát a grafickou úpravu nezapomenutelných Atlasů ABC a raritní model vlakové soupravy, který konečně po padesáti letech mohl spatřit světlo světa jako plnokrevná vystřihovánka.

Grafická podoba knihy je díky dozoru Pavla Skokana a jeho vydavatelství Mega Graphic vynikající, křídový papír, přehledné „rámečky“ doplňujících informací, kapitoly jsou jednoduše odděleny pomocí barevných proužků na ořezu stran a stránkování ve stylu papírového dílku je velmi vkusné a vtipné.

Samozřejmě se nabízí otázka, jestli je tato publikace užitečná i pro čtenáře mimo modelářskou obec. Odpověď zní ano. Pro zájemce o historii československých tištěných periodik bude Papírová archeologie bezesporu cenným pramenem informací. Nezbývá než si přát, že pokud se se stejnou vervou, péčí a láskou připraví i další díly této pozoruhodné publikace, papírová archeologie nebude brzy jen splněným snem tří srdcařů plus jejich kamarádů, ale připraví si dobrou půdu k tomu stát se sofistikovanou zájmovou disciplínou.

Design by j david macor.com.Original WP Theme & Icons by N.Design Studio
Entries RSS Comments RSS Přihlásit se