Audiorecenze: Fabianův Palubní střelec jako eso v rukávu

Recenze No Comments »

strelec_malyKdysi dávno jsem měla tu čest číst Fabianův román Mariňáci. Už tehdy mne, jako fanynku válečných filmů, Fabianovo úsporné a akční vyprávění velmi bavilo. Nyní je tedy na čase zhodnotit jeho kratší dílo, povídku Palubní střelec, tentokrát v audioformě, vyprávěnou Zdeňkem Velenem.

Hrdina příběhu, palubní střelec výsadkového člunu, je ještě zelenáč, který statečně čelí posměškům starších členů posádky, aklimatizuje se a plní úkoly tak, jak jsou mu zadány. Takovým je i výsadek skupiny mariňáků přímo do útrob nepřátelského města, které by mělo být dle údajů od vrchnosti krátké, úderné a úspěšné. Jenže, jak se už mnoho vojáků za mnoho bitev po mnoha staletí stále a znova přesvědčují, informace se velmi často mohou změnit ve smrtící dezinformaci…

Hluboký, téměř pokojný hlas Zdeňka Velena by možná uspal i kobru, ale k vulgárně vtipnému pošťuchování, například ve scéně při „usazováním“ jednotky v transportéru před akcí, se hodí nadmíru. Navíc, v této povídce nevidíme krom hlavního hrdiny nikomu do hlavy a i u něj jen zčásti. Je to jasné, během válečného běsnění není na žádné hluboké psychoanalýzy čas, tak jako mnoho válečných filmů, i v Palubním střelci sledujeme jenom výsek z okolního děje prostřednictvím hrdinových očí, což je dobře, protože širší prostřihy děje by tak úspornému tvaru jako povídce spíše uškodily. Přesto Velen zvládá svým klidným, rytmickým hlasem i akční pasáže, aniž by nudil a unavoval, naopak, spíše svým lakonickým přednesem zesiluje fakt, že „se to právě děje a my se musíme snažit z toho průšvihu co nejlíp vybruslit.“ Přesně tak vypíchne rámce povinností jednoho každého vojáka, po sčítání mrtvých dává do textu tu správnou dávku spravedlivého rozhořčení přeživších vojáků za své padlé kamarády.

Ani závěrečné řešení zapeklité situace není žádné deus ex machina, spadlé z nebe, i když je v něm očekávaně klíčovou postava hlavního hrdiny. Co musím hodně vyzdvihnout, jsou tentokrát zvukové efekty, ať už hukot odlétajícího stroje nebo radiový šum při komunikaci přes vysílačky.

Pokud máte rádi příběhy jakkoliv početných jednotek nechaných na pospas válečné vřavě, je Palubní střelec příběhem přesně pro vás. Pokud ne, je možné, že se vám z vojenské terminologie a zvláštních zkratek malinko zatočí hlava, ale i přesto můžete ocenit dobře vystavěný akční příběh.

Snící drahokamy: Cirkus plný nečekaného lidství

Recenze No Comments »

Tenhle příběh jsem poprvé četla zhruba před dvaceti lety, knihu jsem si tehdy vypůjčila v knihovně. Když jsem zaregistrovala, že před pár lety znova vyšel v rámci laserovské řady Mistrovská díla SF, neváhala jsem, zakoupila a přesvědčila se, že i v mé dospělosti je tenhle útlonký román jedním z mých nejoblíbenějších a nejkrásnějších, které jsem kdy četla.

tssdMalý Horty Bluett má dost nepříjemné dětství. Jeho pěstouni, Armand a Tonta Bluettovi jsou zlí, krutí lidé, kteří malého chlapce trápí, kdykoliv mohou. Když jedna z potyček stojí Hortyho tři prsty na ruce, chlapec utíká pryč. Ujímají se ho členové cirkusového ansámblu a i on se brzy stává položkou v cirkusovém programu. Jenže Horty má u sebe velmi interesantní věc – na první pohled celkem obyčejného panáka Junkyho. Onen panák má velmi zvláštní oči. A právě ty velmi zajímají principála cirkusu Monetra, zvaného Lidožrout a také jakéhosi Armanda Bluetta, o pár let později ctihodného soudce. I když, toho možná ještě o ždibínek víc zajímá Hortyho kamarádka Kay, ze které je krásná mladá slečna.

Ano, i přes skrovný počet stran a úsporný styl se román odehrává v rozmezí několika let. Tak, jako se prohlubuje Hortyho náklonnost k jeho přátelům z cirkusu, prohlubuje se i Lidožroutova posedlost Junkyho očima a Bluettova vůči Kay. Úmyslně se totiž v románu nejlidštěji chovají cirkusové „zrůdy“, lidé pro ostatní postižení, vadní, kdežto obyčejní lidé se chovají naopak zrůdně. Není pochyb, že stejně jako Horty k nim přilne i čtenář, ať už mluvíme o trpaslince Zee, nebo ještěřímu muži Solumovi a samozřejmě i dalším.

Právě pro minimální účast fantaskních prvků, velký prostor pro lidské osudy, sny, naděje, ale i tragédie jsou Snící drahokamy dílem, které má potenciál oslovit nejen čtenáře mimo žánr, ale i za dekády od doby, kdy byl napsán. Protože je prostě půvabně lidský.

Papírová archeologie

Recenze No Comments »

archeologie-1První tři písmenka abecedy, která jen tak ledabyle používáme v dennodenní komunikaci, ale když je přilepíte k sobě, najednou vám evokují vzpomínky na něco, co jste kdysi aspoň jednou prolistovali, nebo slyšeli, že o tom mluví váš spolužák v třetí lavici u okna anebo jste se do toho zbláznili tak, že jste se hned po prvním rande s touto veličinou stali jejími věrnými otroky a konzumenty. Těch pár listů sepnutých dvěma sponkami, skrývajících návody k obrovským dobrodružstvím totiž veličinou byly. Naše milované ABC.

Ábíčko, jak se mu familiárně přezdívalo a přezdívá snad dodnes, neformovalo jen generace mladých „techniků a přírodovědců“, ale především modelářů. ABC rovná se vystřihovánky, to vyplyne při dotazu na tento časopis jistě z mnoha úst. A jelikož za pár let tomu bude bratru šedesát jar, co první časopis s výše uvedeným podtitulem vyšel, už má za sebou dostatečný počet dekád, aby se došlo k nějaké sofistikované reminiscenci a to takovým způsobem, který by oslovil nejen ty, kteří se ohánějí nůžkami a lepidlem, ale i ty, pro které jsou padesátá až sotva vylíhnutá léta sedmdesátá dvacátého století nepochopitelným pravěkem, exotickým jako předaleké zahraniční destinace. Chválabohu se takoví lidé našli, dlouholetí přátelé a tahouni tuzemského papírového modelářství, tři chlapi, kteří se nebáli náročnosti a s nadšením sobě vlastním začali pátrat. A to co vypátrali, si nenechali pro sebe. Ing. Stanislav Fajkus, Robert Pavelka a Josef Kropáček, to jsou ta jména, která za vznik tohoto projektu „papírové archeologie“ mohou.

Zpět ale k samotné knize. Nultá kapitola se snaží přehlednou formou definovat samotnou podstatu skladby rodícího se a následně své čtenáře získávajícího mladého periodika, populárně-naučného časopisu v plenkách, který se teprve musí prodrat na výsluní a tam co nejlépe a co nejdéle vydržet. Pak už začíná řazení po kapitolách. Není to však tak, že by každá kapitola byla věnována každému ročníku, přeci jen, ještě pár let se o vystřihovánku na stránkách ábíčka nezavadí, ale vše souvisí se vším a tak nás autoři provedou prvopočátky modelařiny všeobecně – od střihů, které se musely přenášet na jiné materiály přes drobné poletušky z běžných domácích potřeb až po sofistikované nákresy hraček s vlastním pohonem, na které však již musel mít zdatný rodič pro svého synka malou vybavenou dílničku.

Poté se již s autory dostáváme k historicky prvnímu modelu vůbec a od něj k nejdříve váhavému, sporadickému vydávání až k prvopočátkům pravidelné produkce, která začala formovat první stabilní generace papírových modelářů. Text je občas jemně prodchnut žertovnou poznámkou k tehdejší době, ale ne za každou cenu a tam kde tyto droboučké bonmoty jsou, sedí naprosto perfektně.

Jenže i sebezábavnější vylíčení ábíčkovské historie by vyznívalo nedostatečně, kdyby k němu nebyly přidány obrazové materiály. A jelikož se tato publikace zve encyklopedií, nějaké ty obrázky bychom tam jaksi očekávali. Ony tam obrázky jsou, ale ne jen tak nějaké. Pánové autoři plus další pomocníci modeláři sami osobně slepili prezentované historické modely, nadmíru kvalitně je vyfotili a opatřili samozřejmě doprovodným textem, osvětlujícím doslova co a jak. A třeba taková kompilace legendární „Fluora rallye“ na straně 56 nebo dvojstrana 76 a 77 (opravdové Matchboxy versus jejich papírové nápodoby)… tyto obrázky by se člověk nestyděl vylepit jako velkoformátové plakáty na zeď. Nemůžeme nezmínit ani drobné reprinty stránek dobových ábíček, fotografie z modelářských soutěží a další a další materiály, ke kterým se autorská skupina měla šanci dostat. Nechybí ani osobní vzpomínky několika aktivních modelářů z různých koutů republiky na to, jak je přímo ABC ovlivnilo na jejich budoucí životní cestě. Na závěr publikace jsou připojeny i autorské profily dvou nejvýznamnějších autorů papírových modelů v tomto období, archeologický atlas, věrně kopírující formát a grafickou úpravu nezapomenutelných Atlasů ABC a raritní model vlakové soupravy, který konečně po padesáti letech mohl spatřit světlo světa jako plnokrevná vystřihovánka.

Grafická podoba knihy je díky dozoru Pavla Skokana a jeho vydavatelství Mega Graphic vynikající, křídový papír, přehledné „rámečky“ doplňujících informací, kapitoly jsou jednoduše odděleny pomocí barevných proužků na ořezu stran a stránkování ve stylu papírového dílku je velmi vkusné a vtipné.

Samozřejmě se nabízí otázka, jestli je tato publikace užitečná i pro čtenáře mimo modelářskou obec. Odpověď zní ano. Pro zájemce o historii československých tištěných periodik bude Papírová archeologie bezesporu cenným pramenem informací. Nezbývá než si přát, že pokud se se stejnou vervou, péčí a láskou připraví i další díly této pozoruhodné publikace, papírová archeologie nebude brzy jen splněným snem tří srdcařů plus jejich kamarádů, ale připraví si dobrou půdu k tomu stát se sofistikovanou zájmovou disciplínou.

Design by j david macor.com.Original WP Theme & Icons by N.Design Studio
Entries RSS Comments RSS Přihlásit se