Tři příjemná kulturní zastaveníčka

Reportáže No Comments »

Pokud se vám někdy naskytne možnost strávit závěrem týdne dva všednodenní večery a jeden víkendový den na kulturních akcích, neváhejte a berte všemi deseti. Pokud totiž budou aspoň zpoloviny tak skvělé, jako ty moje, budete šťastní lidé.

Čtvrteční a páteční večer se nesly ve znamení setkání s mladými spisovatelkami, kterým u nás vyšly prvotiny.

Literární ochutnávka středověkých Čech

kralovskeintrikyTou první byla Emma Riedová, autorka historického románu Královské intriky. Ve studiu Probuď labuť, kde se také fotily snímky na přebal knihy se nás sice setkala hrstička, ale osobně takováto komornější setkání vítám. Venku pršelo, uvnitř bylo decentní příšeří a my jako publikum jsme byly pohoštěny čajem a cukrovinkami. Úvodní slovo si vzala Ivana Bednářová, šéfredaktorka zpravodajského serveru Presspublica.cz a lehce Emmu vyzpovídala. Dozvěděly jsme se tak zajímavé informace ohledně výběru tématu, vzniku románu a jeho cestě až na pulty knihkupectví. emmariedova

Pak nám autorka přečetla ukázku z románu a následně jsme se ptaly my na různé věci, které nás ohledně psaní historického románu či psaní všeobecně zajímaly. Poté se dostalo na druhou ukázku a nakonec jsme se bavily s ostatními návštěvnicemi, z čehož se vyklubalo moc příjemné překvapení, protože krom potěšení si poklábosit se stejnými srdcaři o knihách se ze dvou mně předtím neznámých slečen vyklubaly v prvním případě fanynka fantastiky a v druhém případě fanynka válečných filmů. Navíc jsme od Emmy na rozloučenou dostaly také drobný dárek. Má očekávání tak nebyla nejen naplněna, ale velmi příjemně přečerpána.

Steampunk, šampaňské a jednohubky

demonzeastenduTou druhou pak byla ostravská rodačka Petra Slováková a její úvodní příbeh z trilogie Ve službách královny s titulem Démon z East Endu. Tento křest znamenal návrat na pole fantastiky a tak bylo příjemné kvitovat, že se na akci v pražském knihkupectví Fantasya sešla spousta tváří jak z všeobecně fantasácké, tak i ze steampunkové komunity, která se tak včetně autorky postarala o parádní oživení nádhernými kostýmy. Pro vyprahlá hrdla a kručící žaludky bylo připraveno i občerstvení. Pokud byla Petra alespoň drobet nervózní, svým bezprostředním projevem a humorem vše úspěšně zakamuflovala. petraslovakova

Kmotrem titulu se stal Leonard Medek, úvodního slova se samozřejmě ujal Robert Pilch z nakladatelství Brokilon, pod jehož křídly Démon z East Endu vyšel a křestní výtisk byl poctivě zlit dle tradice šampaňským. Pak už se jen klábosilo a fotografové fotili a podpisy do koupených výtisků se množily… načež se přešlo do hospody a tam se také klábosilo… a pak nás část jela tramvají jinam a tam se co? No dál klábosilo! Však to znáte, že s určitými lidmi se studnice témat prostě nevyčerpá, ať už jde o jiné akce, autory či knihy.

“Pane Date, nastavte kurs: StarCon 2015. Vpřed!”

Zívající a v lehce zemdlené kondici jsem tak v sobotu dorazila do základní školy v Ohradní ulici. Ano, StarCon se přestěhoval z Nuslí do Michle. Přednášku Petry Štarkové o psaní literatury pro děti jsem nestihla celou, ale i tak jsem se dozvěděla zajímavosti, které mne donutily usoudit, že psaní pro děti má mnohem specifičtější pravidla, než psaní pro dospělé. Následně jsem se přesunula na přednášku Lenky Jeleny Příplatové o parazitismu a nechala si spolu s ostatními poodhalit tento fascinující a často i odporný svět příživnictví.

jaffaNásledovalo povídání o omylech provázejících i vědce, které nám interpretovala Julie Nováková a já si uvědomila, kolik takových chyb dělá člověk i v civilním životě, ať už mluvíme o neověřování si určitých dat (i když replikace některých výzkumů je pravda velmi obtížná) nebo se brání novým věcem jen svým prostým konzervatismem. Pak jsem si odbyla hodinovou přestávku vyplněnou klábosením se starými známými i nově získanými, abych pak zašla na přednášku Františky Vrbenské o space opeře, mém milovaném subžánru. Františka to vzala opravdu zgruntu a zmínila jak pulpové začátky, tak znovuzrození na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století. Byli jsme tak sice ochuzení o vizuální doprovodné ilustrace a ukázku, ale Františčiny přednášky jsou zajímavé i bez toho.

Pak jsem měla opět hodinovou pauzu a po ní znovu Františka Vrbenská, tentokrát v dvojici s Janem Kotoučem a jejich beseda na téma zápletka. Jenže zápletku tvoří postavy, takže se tato hodina týkala hlavně jich. Nejdřív autoři vyzpovídali jeden druhého ohledně obligátního vzniku, života a případné likvidace postav, nakonec jsme se do tématu zapojili i my, protože jsme tam přeci jen byli zastoupeni autorstvem včetné mé maličkosti i v publiku.

Poté přišla Julie Nováková, aby představila nejen svou trilogii Blíženci, jejíž první díl Prstenec prozření už vyšel, ale též antologii Terra Nullius, obsahující transhumanistické povídky. Přeci jen, téma zdokonalení lidské bytosti, ať už geneticky či kyborgizací je palčivým tématem i v dnešní době a kdo jiný než autoři science fiction by měli být schopni svými literárními fabulacemi případné obavy buď potvrdit, nebo odmítnout?

Další dvouhodinovku jsem využila k průzkumnému výsadku do nedalekého obchoďáku, kde jsem v klidu doplnila živiny a vrátila se na poslední, ale o to víc očekávanou přednášku sobotního večera. Antologie Star Trek kusy totiž měla nepředstavitelně obtížný zrod, který se datuje už od roku 2006. Editor Albert Balatka tak potvrdil nejen už oficiální termín vydání, ale poodhalil i názvy povídek, autory a do jaké série díla spadají. Poté následovala volná debata ohledně situace kolem vydávání trekovských knih u nás a byť není teď díky oslabení koruny nijak závratná, ve vydávání se minimálně do dokončení rozběhnutých trilogií nepřestane.

Je pravdou, že jsem si letos vybrala méně přednášek, jejich kvalita však byla na velmi slušné úrovni. Co mne ale nepřestane mrzet, je až komorní atmosféra, co se týče účasti publika na přednáškách.

Tím byla příjemná kulturní zastavení dovršena. A resultát? Získání nových přátel, získání nových poznatků a možnost nadšeně doporučovat další dvě pěkné nové knihy. To je na tři dny celkem slušné skóre.

Zdroj obrázků:
www.bux.cz
www.riedova.cz
www.brokilon.cz
www.steamzine.cz
www.star-con.cz

Kreativní „intenzivka“ a akce „Autogramiáda“

Novinky, Reportáže No Comments »

Znáte ten stav, kdy se vám v jeden den potkají dvě skvělé akce a vy se prostě nemůžete rozdvojit, rozpůlit či rozkrojit, i když byste děsně moc chtěli? No tak takové pro mne bylo úterý desátého února. A přesto slavím na obou polích úspěch. Jak je to možné?

blocek_poznamky

Hned, jak se ke mně dostala informace, že Jan Kotouč pořádá svůj letošní první Writing workshop, neváhala jsem a přihlásila se. Samozřejmě bych se mohla vrhat do krajiny neprobádané, ale díky Honzovým přednáškám na PragoFFestu jsem tušila, jak bude celá čtyřhodinová „intenzivka“ vypadat. Ať už to někdo slyší rád, nebo ne, teorie je velmi potřebná. Protože ať už vás Múza kope do zadku sebevíc a pokud nepíšete poezii nebo nestandardní prózu, klasickou koncepci příběhu a vší té omáčky okolo je prostě potřeba znát.

Do studia Savec jsem sice dorazila až deset minut po čtvrté, ale pořád jsem dodržela akademickou čtvrthodinku. Honza už měl na omyvatelné tabuli napsané body výuky, takže stačilo jen si sednout, vytáhnout bloček, poslouchat a debatovat. Honza vzal postup při tvorbě románu opravdu od A až do Z, tedy od počáteční idey přes klasická pravidla stavby příběhu a nešvary psaných postav až po nabídku nakladateli a prezentaci na webu. V roli lektora navíc mluvil tak poutavě, vtipně a téměř každý bod podepřel konkrétním příkladem, že nám první dvouhodinovka utekla jako nic a druhá ještě rychleji.

V době, kdy sice existují jakés takés učebnice tvůrčího psaní, či on-line semináře, je ale dobře vedených workshopů naživo hrozně málo. Za Prahu bych určitě doporučila krom Honzy Kotouče a Julie Novákové, kteří učí i v angličtině, ještě Mílu Lince, jehož pravidelný workshop pro startující autory Mistři písmen, učni slov se pro začátečníky letos rozjíždí už v únoru, středeční setkání kolem Lucky Lukačovičové konající se v Praze - Kobylisích přímo v DDM Spirála nebo za Brno kurzy pro začátečníky pod vedením Terezy „Temnářky“ Matouškové.

Ono je sice hezké nabiflovat se nějaká pravidla, ale nevím, jestli nemáte náhodou stejný problém jako já, totiž že naopak naživo a skrze konkrétní případy si člověk teorii zapamatuje mnohem lépe, než z učebnic. A určitě je, což mimochodem zmiňují téměř všichni autoři, důležité nachytat různé postupy, přístupy a názory ohledně problematiky tvůrčího psaní, protože žádná cesta není jediná a svatá.

mrtvy_autogramDruhou akcí ten den byla autogramiáda Juraje Červenáka v kavárně Paláce Luxor na Václavském náměstí. Což o to, vzdálenostně by to bylo od studia co by paperbackem dohodil, ale časově se obě akce kryly skoro přesně. Jenže naštěstí můj synovec Marek je možná ještě zapálenější fanda Ďurových knih než já, takže když jsem ho poprosila o účast na této misi, nadšeně souhlasil. Ukořistil mi tedy podpisy do obou dobrodružství Barbariče se Steinem a za odměnu si nechal vepsat osobní signaturu do Chřestýše Callahana. Spokojenost tedy zavládla na všech frontách. :-)
krev_autogram

Páteční PragoFFest 2015 aneb sto a jedna rada, jak se stát lepším spisovatelem

Reportáže No Comments »

Letos jsem se rozhodla napravit jeden velký zásek, který mne loni hodně mrzel – nedostala jsem se na pásmo Triumvirátu a Míly Lince ohledně tvůrčího psaní. Důvody byly dva – program byl v pátek a já si nezažádala o dovolenou. A jelikož jsem letos čirou náhodou v tvůrčím procesu a zjistila jsem, že mě ani nic jiného letos nějak výrazněji neláká, vyzbrojila jsem se penězi na vstupenku, občerstvením, dobrou náladou a jela do háje… tedy, na Háje.
pragac
Míla Linc, známý historický nadšenec, šermíř a knihovník nám v první přednášce toho dne přiblížil strukturu historického města, od hradeb až po centrum, nebo spíše náměstí. V době, kdy se trestalo za každou maličkost (zlatá ČOIka, za šizení při vážení nebo nalévání vám třeba mohli jazýček ozdobit středověkým piercingem v podobě pěkně dlouhého hřebíku do jazyka), být nevěřícím rovnalo se automaticky trest smrti a když vám při obléhání došla na obranu horká smůla nebo olej, dal se otravný nepřítel zlít i horkou medovinou. A být ve středověku takovou prostitutkou… no děvčata, romance á la Pretty Woman by se nekonala ani omylem…

Sice se asi nikdy nechystám napsat postavu jako je Severus Snape, protože v mých očích ji omlouvá jenom to, že ho hrál Alan Rickman, ale Tereza „Temnářka“ Matoušková s tím počítala, takže svoji hodinku pojala jako zábavnou kreativní hru, kde jsme měli ze tří popsaných papírků syntetizovat zdánlivě neslučitelné. Osobně jsem dostala postavu Nevilla Longbottoma, který měl být kentaurem a prožít vztahové drama. A v tu chvíli zase zjištuji, že lidský mozek je neuvěřitelně kreativní mašina a když se chce, tak to jde. Někdo takovéto psaní na povel nemá rád, ale naštěstí šlo jen o krátký odstaveček, kde mělo být poznat hlavně, o jakou postavu se jedná. Kolegové ve skupině se často hodně vytáhli a vymysleli parádní variace, jako byla třeba všemi milovaná paní Umbridgeová jako eunuch v růžových kalhotech nebo variace „Stařec a radioaktivní moře“ (rozuměj postapo) s Hermionou v hlavní roli, případně pro mne nejparádnější alternativa – Neville jako padouch s ovladačem pro hordy robotických zabijáků zapomenutém v jedné z papučí.

Pak nastoupila jedna třetina Triumvirátu a to Olga „Cirrat“ Xaverová, která nám zevrubně rozpitvala krásy i hrůzy správné a kvalitní kritiky. Vzala to skutečně od podlahy, takže od suchých frází v odborných slovnících ohledně podstaty samotného slova jsme se dostali až k sendvičové metodě líbí/nelíbí/líbí a starému osvědčenému „co nechceš, aby ti činili ostatní, nečin jim“. Víceméně podvědomě se snažím takovéto postupy v hodnocení textu používat, pokud má někdo zájem o můj názor a opravy, takže Cirratin přisprostlý, ale upřímný názor ohledně tohoto mi seděl mnohem víc, než nějaké pokrytecké hlazení po kožíšku, zatímco doma nad textem kritik ostentativně zvrací. Samozřejmě je to těžká práce, protože si člověk musí dávat pozor, aby dotyčný nečetl kritku zrovna, když má virózu a tím víc mu kritické slovo zlomí srdce, takže nebýt zbytečně hrubý. Ale samozřejmě se Cirrat věnovala i druhé straně barikády a to kritizovaným. Pravidla základní slušnosti, transparentnosti a konstruktivní debaty platí i tam. Nakonec jsme si sendvičovou metodu vyzkoušeli i na sousedovi a on zase na nás, což bylo vůči cizímu člověku ne sice příjemné, ale hodně zajímavé.

Další hodinku si pro sebe ukradl opět Míla Linc a workshop naživo. Trochu povrchně jsem si myslela, že když jsem před rokem a kousek absolvovala kurz přímo ve smíchovské knihovně, nemůžu se nic nového naučit. Jak ráda jsem se zmýlila! Po úvodním testu ve smyslu „kdo si hraje, nezlobí“, jsme dostali úkol pojmenovat se vlastností shodnou s počátečním písmenem svého křestního jména, vybrat si charakter některého z kolegů a zkusit na něj napsat krátkou pasáž s osobou této vlastnosti. Sice jsem nakonec nepřišla na řadu se čtením, ale ti, kdo ano, dokázali v textu úkol zvládnout velmi dobře a tak jsme objekt jejich textu velmi rychle rozluštili. Dalším úkolem bylo z jednoho libovolného slova (protentokrát zvítězila koza) díky asociacím vymyslet další slova, tři vybrat a vytvořit podle nich svět a pak popřemýšlet, jak by se chovala postava, kterou jsme předtím načrtli, chovala v tomto světě. No a nakonec, jako domácí úkol, napsat podle těchto dvou bodů povídku. Ale to už můžeme doma.

Druhá třetina Triumvirátu dostala slovo po druhé hodině a to Karel „Sikar“ Doležal, který nám s humorem sobě vlastním prozradil deset nejzákeřnějších typů autorů, kteří se proderou do literárních soutěží. Technoonanisti, adorantky Stmívání, prasáci, psychopati, děti a další svoloč atakuje psychiku porotce ročník co ročník. Někteří jsou menší zlo, někteří větší. Takže pokud někdy něco budete posílat do soutěže, zapřemýšlejte o tom, jestli to není copypasta něčeho už hodně profláklého a příliš tělních tekutin, či soulož s játry - porotcova smrt. To už porazí i legendární škrcení placentou. Sikar svou prezentaci pochopitelně doplnil naprosto úžasně debilními kresbičkami ve stylu svého kultovního hrdiny Ého a obrázek orálního sexu slona s mimozemšťanem mi bude strašit ve věži ještě hodně dlouho. Pochopitelně v tom nejlepším slova smyslu.

Dalším bodem programu byla jedna hodina ve stylu workshopu Mistři písmen, učni slov, kde dva hrdinové – začínající autoři, dali svůj text v plen. První byla dokončená povídka o záhadném peru, které svého vlastníka doslova vysává. Vícméně jsme hned v praxi použili onu kritikovu sendvičovou metodu a já, jelikož jsem text četla přímo na místě a neopoznámkovala, jsem alespoň dojmy interpretovala přímo autorce. A ano, rekvizita krvesajného písátka mi přišla parádní. Druhý text byl na nějaký soud pro mne o dost obtížnější, protože se jednalo o fanfic ze světa My Little Pony a nebyl čtený od začátku, i když jsem naštěstí nějaké ty díly viděla, tak jsem alespoň vlažně reagovat mohla. Ale opravdu si stojím za tím, že ten, kdo dá takto své dílo dobrovolně na analýzu, hrdinou je, protože je velmi rozdílné přijímat kritiku naživo, než jen formou suchých poznámek ve Wordu.

Sedněte si na zadek a pište! Tak zní direktivní rozkaz admirála Jana „Johnaka“ Kotouče. A já na to mohu zaregovat jen: „Sir, yes sir!“ Jsem totiž zrovna hluboko v tvůrčím procesu, u jeho rad jsem tak nemohla než souhlasně přikyvovat. Navíc nás tam pochopitelně autorů bylo víc, takže jsme si vyměnovali názory, jak na různá úskalí dlouhodobého psaní vyzrát, protože nadšené zapálení není prostě možné udržet pořád. Píšeme rádi v tichu nebo nám nevadí být mezi lidmi? Jsme schopni psát v MHD nebo ne? Jak řešíme spisovatelský zásek nebo zákys, každý tomu říká jinak…? Máme ten bod, kdy si myslíme, že píšeme strašnou hovadinu a nebude to číst ani babiččin Alík? Je pilování k dokonalosti vůbec možné a správné? Co se děje, když máme dopsáno a své břímě s úlevou dáme těm zlatým srdcím, kterým se říká betačtenáři? Všechny tyto věci byly zevrubně probrány a samozřejmě jsme došli k nepřekvapivému závěru – každý jedinec z té spisovatelské chásky má své postupy, alternativy a úniky, aby se za čas na ten zadek opravdu posadil a psal. A teď si vezměte, že valná většina to absolvuje ne jednou, ale třikrát, pětkrát, desetkrát… ale díky tomu, že jsou autoři v tomto svým způsobem nenormální a tak trochu sadomasochisti, my máme pořád co číst.

Z přednášky Pavly „Tenny“ Třískové jsem si nakonec udělala ve svém osobním žebříčku jednu z nejcennějších, protože jsem si uvědomila, jak se možná nevědomky, ale bezohledně stereotypně chováme k postiženým nejenom jako k postavám v románech či povídkách, protože opravdu dobře a věrohodně je zdravý člověk bez příslušných dat a vědomostí prostě napsat nedokáže, ale i v běžném životě. Častá rádoby pomoc pro vlastní pocit uspokojení je pro postiženého většinou spíše otravná a postižení nejsou žádní mimozemšťané, ale lidi jako ostatní, s běžnými koníčky, vášněmi, emocemi. Postižený v literatuře nemusí být automaticky padouch, který se chce za své zmrzačení pomstít celému světu, což Tenny třeba hezky demonstrovala na komiksových X-Menech (jak je možné, že jsem dosud nevěděla, že Hawkeye je neslyšící? To jsem tedy komiksová fanynka na baterky…), přičemž adepty na padouchovitost mohou být naopak ti, kteří se o postižené starají.

Druhé vystoupení Jana Kotouče bylo formou debaty ohledně prezentace vydané knihy, a jelikož nakonec Johnak vyfasoval tři silné ženské posily – Julii Novákovou, Vilmu Kadlečkovou a Haninu Veselou – vzniklo pěkné posezení se spoustou podnětných názorů, i když jsme se hromadně shodli na tom, že nejsilnějším prostředkem propagace je v dnešní době opravdu ten Facebook. Došlo samozřejmě i na selfpublishing, na který se, přiznávám, dívám dost skrz prsty, protože vychází tolik trní mezi růžemi, že není možné tento trh nějak souvisleji sledovat.

Poslední přednáškou, na které jsem zůstala, byla přednáška Terezy „Tess“ Zikmundové Kovanicové o autorském čtení. To u nás zažívá teprve pionýrské časy, což si osobně myslím, že je škoda, protože se tak čtenář může dostat k textu za prvé interpretovanému přímo tím, kdo ho napsal a za druhé si tak všimnout díla, které by se k němu nemuselo mít šanci dostat. To že skvělý autor může být prachmizerný čtenář, je jasné. Ale i když nemáte hlas jako zvon, při troše cviku se dá největší nešvar odstranit. Ale nejen hlasovou přípravou živ je autor a tak nám bylo doporučeno pár tipů ohledně úpravy samotného textu. Tess nám v rámci přednášky přečetla okouzlující fanfic kloubící tolkienovskou poetiku a klasické pohádky. A musím říct, že se to moc hezky poslouchalo. Další částí Tessina povídání byl tzv. level up, tedy touha si onu povídku nahrát do audiopodoby a rozšiřovat do oušek posluchačů. Tady jsem trochu informačně napřed hlavně díky poctivému sledování přednášek Jirky Procházky a spol. takže vím, že ani amatérské, ani profesionální namlouvání textu prostě není žádná prča. Ale kdo neokusil, neuvěří.

Moje poctivé sezení za celý den v jedné místnosti, maximálně přerušené ukojením určitých lidských potřeb, bylo vykoupeno mírou vrchovatou – vysoké očekávání ohledně tohoto pásma se nejenže naplnilo, ale bylo i předčeno na světelné roky daleko. Takže opět a znovu budu opakovat – pokud váháte jet na jakýkoliv festival byť jen na jeden den, okamžitě se tohoto váhání zbavte, protože i za těch plus mínus deset až dvanáct hodin programu si v mnoha nabídnutých liniích plus deskové i počítačové herně prostě najdete to své. A jestli ne… tak máte asi jiné koníčky, než je fantastika.

Design by j david macor.com.Original WP Theme & Icons by N.Design Studio
Entries RSS Comments RSS Přihlásit se