Tajemství černého sešitu

Úvahy a povídky No Comments »

Spím na knihách. Šokantní, viďte? Ale uveďme si to na pravou míru. Prostě mám úložný prostor své postele narvaný knihami. Encyklopedie, kuchařky, ezoterie, detektivky, údernická literatura, pohádky atakdál atakdál. Už dlouho jsem se rozhodovala tu sbírku napříč časem a žánry proklestit, brutálně zeštíhlit a být nesmírně zlá – tedy se chovat ke knihám jako k předmětům, kterých je třeba se zbavit.

knihobordel

Pochopitelně, genocida nebyla kompletní, polovina knih zůstala, mezi nimi například pentalogie Vladimíra Neffa, dvě verneovky, Dumas, skoro všechny pohádky mého dětství, kvalitnější detektivky (rozuměj, soudce Ti by vyhodil asi jen kulturní barbar, o Donaldu E. Westlakeovi a Rexi Stoutovi nemluvě) a další položky. Ale co mne překvapilo, byl fakt, že mi největší radost udělal tenký, lehce odrbaný sešit žákyně Jany Havlové, nadepsaný stručně OV – aktuality. zpravodaj11Otevřela jsem pevné desky a… propadla se o jedenačtyřicet let nazpátek, do školního roku 1963/1964. Tehdy sedmnáctiletá Jana, která nemohla ani ve snu tušit, co ji v budoucnosti čeká, s pílí a estetikou sobě vlastní sbírala a buď vlepovala ve formě výstřižků, anebo vpisovala krásným, drobným písmem zprávy z celého světa.

zpravodaj2

Nutno říci, že mladá zprávařka byla velmi spravedlivá, ať už se bavíme o novinkách ze zahraničí nebo aktualitách ze sportu.
Což ilustruje třeba celá dvoustránka věnovaná atentátu na prezidenta Kennedyho (i když tvořená jen výstřižky) nebo zpravodajství z mistrovství světa v krasobruslení, případně perličku ze světa hudby.

zpravodaj63

zpravodaj10

A na jedné stránce ohledně zprávy o nacistických zvěrstvech dala velmi radikálně najevo, co si o nich myslí.

zpravodaj121

Co je ale nejpozoruhodnější na tomto sešitu, je jedinečná grafická úprava – slečna si s tím prostě neuvěřitelně vyhrála.

zpravodaj9

zpravodaj10

zpravodaj111

Tak jako mladá slečna, která v letech 1963 a 1964 tento sešit vypracovávala, nevěděla, co jí budoucnost připraví, i já netušila, že zpravodajský sešit svojí maminky najdu jedno lednové dopoledne ještě mladičkého roku 2015. Ale stalo se a já tento úžasný poklad, stejně jako dopisy své babičky, když se roku 1933 stala panskou v Praze, budu uchovávat, dokud budu moct.

Fotografie byly pořízeny s laskavým svolením autorky. :-)

Prosincová chvástačka

Veřejný striptýz, Úvahy a povídky No Comments »

dscn4463Za prosinec 2014 se mi sešel celkem slušný komínek knih, tak už jsem si troufla i na fotku.
Nick Harkaway: Andělíčkář - Román klouzající mezi fantastikou, anglickým suchým humorem a špionážním románem, byl mi hodně doporučován.
Ivan Adamovič: Na Konci Apokalypsy - Kronika české science-fiction 3 - průřez českou sci-fi od osmdesátých let až po současnost, takže přes Neffa, Pecinovského, Procházku až ke Kadlečkové. Pro sledovatele české sf scény povinnost.
Kelly Linková: Dějí se větší podivnosti - Sbírka zvláštně poetických povídek ve starorůžové šmrncnuté tmavozelenou.
Petr Stančík: Mlýn na mumie - Tuhle hravou, rozvernou knížku stylistického obžery jsem měla v plánu, už když ji vychválil ve své recenzi kolega.
Michel Faber: Kvítek karmínový a bílý - Opuletntní viktoriánský román, který, ač jsem k němu přistupovala jako ryzí scifistka s nedůvěrou, mne vtáhl do sebe jako černá díra. Chtíč, hnus a strach ve viktoriánském Londýně.
Scott Snyder, Greg Capullo: Batman: Smrt rodiny - Joker se vrací po doslovném faceliftu, nepředvídatelnější než kdy předtím a s ním nejlepší tvůrci v sérii New 52.

Přeji vám všem, kdo jste sem zabloudili, hodně úspěchů v roce 2015, co nejvíc přečtených knih a objevených nových světů.

Fenomén audioknih: Jsou Češi tradičními posluchači?

Úvahy a povídky No Comments »

headphones_by_vk_oelalaTrh s audiopodobami významných českých i zahraničních děl, ať už mluvíme o novinkách, či klasice, zažívá v Česku renesanci. Ale mladá generace díky přesycenosti jinými médii jen znovuobjevuje ztracený ostrov, na kterém pobývali jejich rodiče a prarodiče celkem běžně.

Na kvalitních základech

Na rozhlasové adaptace různých děl byli zvyklí naši rodiče i prarodiče a s železnou pravidelností usedali k rádiu buď v neděli po obědě, kdy běžely hry pro dospělé, anebo s dětmi každý den v sedm večer, zvány k poslechu princem Hajajou. Pohádky pro děti byly vydávány na gramodeskách, později na kazetách, až k cédéčkům a empétrojkám. Možná se změnil nosič, účel ale ne. Babičky a maminky poslouchaly komisaře Maigreta v podání Rudolfa Hrušínského při přípravě oběda nebo mytí nádobí či žehlení, tatínkové měli malá rádia opřená o haubny rodinných křižníků, kterým čistili, leštili a promazávali útroby, dětem se večer ke spaní pouštěly pohádky. Od nádherně praskajících elpíček s hlubokým hlasem pana Wericha, který zrovna nechával Františka Nebojsu vypořádávat se s umrlci v lokále, přes Erbenovy pohádky načtené Karlem Högerem, až k paní Naskové, která četla Boženu Němcovou. Kvalitní herci vychovávali kvalitní posluchače. Jenže děti jsou posluchači nejnáročnější. Jakmile pohádku popadesáté nepřečtete tak, jak devětačtyřicetkrát předtím, jakmile zapomenete nasadit Zlatovlásce vyšší hlas a Otesánkovi nižší, je zle. Děti si pamatují přímo bravurně. Právě kvůli tomu jsou nahrávky přímo ideální, zvuk hlasu, intonace i stylizace postav jsou pořád stejné. Taky se vám vybavil ten prastarý vtip se zaseknutým gramofonem a dítětem bouchajícím hlavou o zeď?

Vždyť jsem to četl, proč to ještě poslouchat?

Častý argument konzervativců. Dost lichý ovšem. Stejně jako jsou lidé zvyklí chodit na filmové adaptace, i když četli knižní předlohu, měli by se naučit tak vnímat i adaptaci zvukovou. A hlavně, dobře vybraný vypravěč dokáže, stejně jako dobře vybraný herec, postavě a příběhu dát zcela nové rozměry. Nebo jí ještě prokázat dobrou službu. Z osobní zkušenosti mluvím například o Kláře Issové v roli Pinkertiny Wardové, která nejnesnášenější postavě audioknihy Mycelium: Jantarové oči dodala tu pochopitelnou lidskost, kterou si zaslouží. Zrovna u této audioknihy klobouk dolů všem, kteří si poradili s össenštinou, protože ta v prvotním plánu nebyla stavěna na to, aby ji někdo opravdu nahlas četl. Případně Jiří Klem, který Procházkově westernově-kyberpunkové dobrodružce Hvězdní honáci dodal naprosto nečekaný epický punc. Samozřejmě nesmím opomenout důležitý přínos audioknih pro lidi slabozraké či ležící, kteří buď knihu udržet nemohou, nebo nedokážou tak dlouho, ale mají rádi kvalitní literaturu a mají právo si ji taky dopřát. A upřímně – vymalování pokoje nebo předvánoční úklid trvá pár hodin, ruce máte zaměstnané, tak proč nezaměstnat i ucho a hlavu? Jednou vám mohou být zpívány písničky, podruhé vyprávěn příběh.

Staronové formáty i žánry

Zatímco u dětských knih se tvořily audionahrávky téměř automaticky a přirozeně, u literatury pro dospělé se většinou recyklovaly staré známé rozhlasové adaptace. Nic proti vynikajícím verneovkám či mayovkám! Dnes je tomu jinak, dokonce se do audiopodoby načítají i časopisy nebo populárně naučné knihy. Oblíbenost žánrů či autorů v literatuře z valné většiny kopíruje i atraktivnost předloh pro audiozpracování a proto si může posluchač dopřát do ouška pochopitelně severskou krimi, román vítězky soutěže Magnesia Litera, tituly mohutně podporované filmovými adaptacemi jako jsou třeba Atlas mraků nebo Velký Gatsby, ale i fantastiku, která se donedávna celkem nespravedlivě krčila v koutku. Ano, nejvíc za poslední jmenované mohou nadšení uličníci z Walker a Wolf, proč si na ně neukázat a díky jim za to. Všechny formy jednoho díla se ovlivňují navzájem – audioknihy, filmy a seriály pomáhají knihám tištěným či e-bookům a zase naopak. V zahraničí už je standardním územ vydávat ve stejný čas jak knihu pevnou, tak elektronickou a audio. U nás je toto možné maximálně u tuzemských autorů, u zahraničních jsou otázkou ochota či neochota vydavatele, cena práv a dalších záležitostí. Jednou z novinek, ke kterým se vydavatelé uchylují, jsou takzvané audionovely, načtené povídky s délkou zhruba hodiny. To je celkem chytrý nápad, protože si vlastně svou „antologii“, nebo chcete-li, playlist, můžete namixovat z těch povídek, které chcete a které se třeba spolu v jedné knižní sbírce neměly šanci potkat.

Český národ se znovu učí krom zážitků vizuálních užívat si i příběhu vnímaného ušima, nestydět se poslouchat ať už sdíleně nebo soukromě, přes pecky svého přehrávače a hlavně má díky zavedeným i novým audio vydavatelstvím obrovskou možnost výběru. Pokud bude sice ochoten audioknihy vnímat a poslouchat, ale ne za ně platit, může tenhle boom skončit velice rychle. Což by byla nesmírná škoda.

Za Zdí

Úvahy a povídky No Comments »

Klušeme spolu přes bílou pláň, dvě těla v rytmické souhře. On i já vydechujeme obláčky páry. Jsme na to zvyklí. Narozeni v noře pod sněhem, vyrůstající mezi rampouchy a zmrazky, umírající stářím pod padajícími vločkami sněhu.
Jsme seveřané.
Naši pozornost upoutá cosi na obzoru. Sladká vůně strachu a pochyb. Můj druh se zastaví, nasaje pach a našpicuje uši. Šedavá srst se mu plní novými vločkami.
Kořist?
Podíváme se na sebe. Lehce zrychlíme klus. Pach nabírá na intenzitě. Severní zajíc, bílý jako sníh vyrazí ze svého důlku ve sněhu. Okamžitě se rozběhneme. Zajíc instinktivně kličkuje, ale my jsme jistí jako břitva meče. Nakonec ho dostihneme. Zajíc chvíli naříká, než mu můj druh překousne páteř. Skromná krmě, ale mám právo prvního strávníka. I když mám obrovský hlad, dávám si pozor, aby teplé maso zůstalo i pro mého druha.
Vyšlo druhé slunce.
Zvědavě zvednu od kořisti hlavu a můj druh toho využije. Chňapne po torzu a dožere zbytek. Našpicuji uši. Něco se změnilo. Něco ve vzduchu… oteplí se.
V tu chvíli třeskne rána a vzduch se ohřeje ještě víc. Můj druh se odtrhne od kořisti, otočí hlavu, instinktivně se přikrčí, stáhne ocas mezi nohy a přiklopí uši k hlavě.
Otočím se po jeho pohledu a udělám totéž.
Padá na nás nebe! Má barvu a tvar stromu z ledových trnů.
Ta věc je obrovská, že si nepřipadáme jako štěňata, ale jako mouchy. Letí dolů, bachraté ledové břicho jej táhne k zemi. Na obzoru se tyčí vzrostlý borový les.
Za chvíli se rozletí na malé klacíky, které jsem jako malá hryzávala v noře. Odmrští nás to vzduchem od zbytků kořisti a já uslyším překvapené vykviknutí. Jsem to já nebo můj druh? Pak mne potká země i s ledovou pokrývkou a já si vyrazím dech. Mám pocit, jako kdyby se mi rozpadl hrudní koš na střepy. Chvíli ležím na boku a hvízdavě oddychuju.
Vstávej, čubo nebo zmrzneš!
Uposlechnu a pomalu si sedám na plece, odrážím se na přední a pak ze sedu ze zadních. Stojím. Bolí to, ale stojím. Můj druh leží o kus dál. Přiklušu k němu a s obavami mu olíznu koutky tlamy. Otevře oči a zmateně zavrčí. Za chvíli se zvedá na všechny čtyři i on.
Obzor vyrostl o tucet obrovských ledových trnů.
Z té věci vyzařovala zvláštní energie. Nebojím se jí, naopak, pociťuji zvědavost, já, věčně bázlivá severní vlčice.
Chvíli čekáme. Věc šveholí zvláštním jazykem. Můj druh na mne upře oříškové šikmé oči. Cítí to co já. Cítí i přes vrozenou bázlivost nehoráznou zvědavost.
Vyrazím jako první a můj druh mne lehce rezignovaně následuje. Věc roste, je opravdu obrovská. Vzpomenu si na den, kdy jsem se svými druhy prvně šla na lov. Mladá, nezkušená a kanec se před námi tehdy vynořil jako démon z pekla. Raněný, vzteklý, oslabený, ale přesto nebezpečný. Zdál se mi tehdy obrovský jako obzor a černější než mé největší strachy.
Z ledového stromu vycházejí nějaké věci. Malé, na dálku a oproti ledovým trnům drobné, dvouruké a dvojnohé bytosti, podobné těm co nás občas loví za Zdí. Zeď, obrovská ledová stěna mezi naším světem a světem těch dvojnohých. Za ní na nás nečeká nic dobrého, proto se za ni bezdůvodně netouláme. My jsme dětmi chladného severu.
Ti drobní tvorové se vylupují z ledového stromu, i tak je ale vidět, že jsou vyšší než dvojnožci zpoza zdi. Dvojnožci za Zdí se musí balit do našich kožešin, aby jim zima neublížila.
Tihle jsou téměř nazí a zima jim nic nedělá. Netřesou se jako ti malí zpoza Zdi. Jdou k sobě a chvíli se radí.
Pak si nás všimnou. Jeden z nich jde k nám. Chviličku se mi v srdci třepotá ptáček strachu, ale za chvíli se usadí a vyčkává. Instinktivně se krčím, cením zuby, klopím uši k hlavě, ale přesto stojím jak přibitá. Nemůžu utéct. Nebo nechci? Ani můj druh se nehne.
Tvor promluví. Jeho hlas je silný jako chlad severních větrů a křupavý jako kroky v čerstvém sněhu.
Pak se mne lehce dotkne rukou a následně mého druha.
Začala jsem plát.
Očima zakalenýma bolestí a ležíc na boku, nohama bezmocně hrabajíc ve sněhu vidím co se děje s mým druhem. Pak zavřu víčka a kňučím, ne, vyju bolestí. Nestydím se za to. Můj nářek slyší jen můj druh a ta bytost. V této chladné krajině moje tělo hoří zaživa.
Po nekonečné době bolest odeznívá.
Zvedám se.
Něco je jinak.
Jímá mne závrať. Zavrávorám. Dívám se svému druhovi na tělo. Očicháváme se, jako kdybychom se viděli poprvé. Je stejný a přeci jiný.
Ublížil nám a přesto nás obdaroval. Zvláštní.
Bytost na nás po celou tu dobu upírala hluboce modré oči. Zářily jako chladné, neúprosné hvězdy. Pak odešel ke svým.
Jakási neviditelná pouta charismatu se uvolnila a my začali utíkat. Pryč od té věci, pryč od jejích modrookých osadníků.
Den a půl po tomto podivném setkání sama uháním a strhávám k zemi sněžného jelena. Sama! Jsme silnější, rychlejší a nebezpečnější než vlci.
Jsme větší. Mnohem větší.
Jsme nový druh.

V hlavě Neda Starka

Úvahy a povídky No Comments »

Černá vlhká temnota,
a v ní Ned Stark přemítá,
co, proč a jak udělal,
neví, co s ním bude dál.

Kdybych měl vícero chvil,
a s Robertem promluvil,
varoval před nebezpečím,
nebyl by teď v smrti péči.

Řekl bych mu: „Vládče můj,
jako sluha věrný tvůj,
rád bych ti dal malou radu,
čekej od svých bližních zradu.“

Dopřál by mi svého sluchu,
přátelsky dal na předtuchu,
prověřil by všechny šmahem,
odhalil, kdo má být vrahem.

Svoji ženu vyhnal by,
k tatínkovi za hradby,
svého švagra poslal teď
a navždy hlídat Zeď

Tywin nebude pořádat bály
v sálech Casterlyovy skály,
hrad připadne trpaslíku,
Tyrion je pánem vmžiku.

Pak drozda i s pavoukem,
vyhnal by pryč obloukem,
Malíček o Harrenovu
touží planě, zas a znovu.

Obloustlý lord Varys,
oddaný Daenerys,
pluje lodí v Úzkém moři,
strachem z trestu srdce hoří.

Robert čerstvě rozveden,
nevynechá ani den,
při hledání nové ženy,
vdavekchtivky připraveny!

Pokud by mne poslechla,
na trůn by pak usedla
dcerka krásná a vřelá
Oberyna Martella.

V zemi by se přálo míru,
a já bych tak živil víru,
že se vrátím brzy snad
k rodině na Zimohrad.

Jenže to se nepodaří,
v žilách krev se vzteky vaří,
Robert rozpadá se v prach,
já tu sedím sám a v tmách.

Brzy pro mne přijdou si,
můj život se vytrousí,
vyteče ven s hranou meče,
smrti se už neuteče.

Já jsem jenom malé smetí,
bojím se však o své děti,
čert to vem, že smrt se blíží,
snad jim nikdo neublíží.

Slyším kroky v mokrých tmách,
spálil jsem se v těchto hrách,
myslím s láskou na Cat svou,
aťsi mne k pokleku zvou!