headphones_by_vk_oelalaTrh s audiopodobami významných českých i zahraničních děl, ať už mluvíme o novinkách, či klasice, zažívá v Česku renesanci. Ale mladá generace díky přesycenosti jinými médii jen znovuobjevuje ztracený ostrov, na kterém pobývali jejich rodiče a prarodiče celkem běžně.

Na kvalitních základech

Na rozhlasové adaptace různých děl byli zvyklí naši rodiče i prarodiče a s železnou pravidelností usedali k rádiu buď v neděli po obědě, kdy běžely hry pro dospělé, anebo s dětmi každý den v sedm večer, zvány k poslechu princem Hajajou. Pohádky pro děti byly vydávány na gramodeskách, později na kazetách, až k cédéčkům a empétrojkám. Možná se změnil nosič, účel ale ne. Babičky a maminky poslouchaly komisaře Maigreta v podání Rudolfa Hrušínského při přípravě oběda nebo mytí nádobí či žehlení, tatínkové měli malá rádia opřená o haubny rodinných křižníků, kterým čistili, leštili a promazávali útroby, dětem se večer ke spaní pouštěly pohádky. Od nádherně praskajících elpíček s hlubokým hlasem pana Wericha, který zrovna nechával Františka Nebojsu vypořádávat se s umrlci v lokále, přes Erbenovy pohádky načtené Karlem Högerem, až k paní Naskové, která četla Boženu Němcovou. Kvalitní herci vychovávali kvalitní posluchače. Jenže děti jsou posluchači nejnáročnější. Jakmile pohádku popadesáté nepřečtete tak, jak devětačtyřicetkrát předtím, jakmile zapomenete nasadit Zlatovlásce vyšší hlas a Otesánkovi nižší, je zle. Děti si pamatují přímo bravurně. Právě kvůli tomu jsou nahrávky přímo ideální, zvuk hlasu, intonace i stylizace postav jsou pořád stejné. Taky se vám vybavil ten prastarý vtip se zaseknutým gramofonem a dítětem bouchajícím hlavou o zeď?

Vždyť jsem to četl, proč to ještě poslouchat?

Častý argument konzervativců. Dost lichý ovšem. Stejně jako jsou lidé zvyklí chodit na filmové adaptace, i když četli knižní předlohu, měli by se naučit tak vnímat i adaptaci zvukovou. A hlavně, dobře vybraný vypravěč dokáže, stejně jako dobře vybraný herec, postavě a příběhu dát zcela nové rozměry. Nebo jí ještě prokázat dobrou službu. Z osobní zkušenosti mluvím například o Kláře Issové v roli Pinkertiny Wardové, která nejnesnášenější postavě audioknihy Mycelium: Jantarové oči dodala tu pochopitelnou lidskost, kterou si zaslouží. Zrovna u této audioknihy klobouk dolů všem, kteří si poradili s össenštinou, protože ta v prvotním plánu nebyla stavěna na to, aby ji někdo opravdu nahlas četl. Případně Jiří Klem, který Procházkově westernově-kyberpunkové dobrodružce Hvězdní honáci dodal naprosto nečekaný epický punc. Samozřejmě nesmím opomenout důležitý přínos audioknih pro lidi slabozraké či ležící, kteří buď knihu udržet nemohou, nebo nedokážou tak dlouho, ale mají rádi kvalitní literaturu a mají právo si ji taky dopřát. A upřímně – vymalování pokoje nebo předvánoční úklid trvá pár hodin, ruce máte zaměstnané, tak proč nezaměstnat i ucho a hlavu? Jednou vám mohou být zpívány písničky, podruhé vyprávěn příběh.

Staronové formáty i žánry

Zatímco u dětských knih se tvořily audionahrávky téměř automaticky a přirozeně, u literatury pro dospělé se většinou recyklovaly staré známé rozhlasové adaptace. Nic proti vynikajícím verneovkám či mayovkám! Dnes je tomu jinak, dokonce se do audiopodoby načítají i časopisy nebo populárně naučné knihy. Oblíbenost žánrů či autorů v literatuře z valné většiny kopíruje i atraktivnost předloh pro audiozpracování a proto si může posluchač dopřát do ouška pochopitelně severskou krimi, román vítězky soutěže Magnesia Litera, tituly mohutně podporované filmovými adaptacemi jako jsou třeba Atlas mraků nebo Velký Gatsby, ale i fantastiku, která se donedávna celkem nespravedlivě krčila v koutku. Ano, nejvíc za poslední jmenované mohou nadšení uličníci z Walker a Wolf, proč si na ně neukázat a díky jim za to. Všechny formy jednoho díla se ovlivňují navzájem – audioknihy, filmy a seriály pomáhají knihám tištěným či e-bookům a zase naopak. V zahraničí už je standardním územ vydávat ve stejný čas jak knihu pevnou, tak elektronickou a audio. U nás je toto možné maximálně u tuzemských autorů, u zahraničních jsou otázkou ochota či neochota vydavatele, cena práv a dalších záležitostí. Jednou z novinek, ke kterým se vydavatelé uchylují, jsou takzvané audionovely, načtené povídky s délkou zhruba hodiny. To je celkem chytrý nápad, protože si vlastně svou „antologii“, nebo chcete-li, playlist, můžete namixovat z těch povídek, které chcete a které se třeba spolu v jedné knižní sbírce neměly šanci potkat.

Český národ se znovu učí krom zážitků vizuálních užívat si i příběhu vnímaného ušima, nestydět se poslouchat ať už sdíleně nebo soukromě, přes pecky svého přehrávače a hlavně má díky zavedeným i novým audio vydavatelstvím obrovskou možnost výběru. Pokud bude sice ochoten audioknihy vnímat a poslouchat, ale ne za ně platit, může tenhle boom skončit velice rychle. Což by byla nesmírná škoda.

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články