Fenomén audioknih: Jsou Češi tradičními posluchači?

Úvahy a povídky No Comments »

headphones_by_vk_oelalaTrh s audiopodobami významných českých i zahraničních děl, ať už mluvíme o novinkách, či klasice, zažívá v Česku renesanci. Ale mladá generace díky přesycenosti jinými médii jen znovuobjevuje ztracený ostrov, na kterém pobývali jejich rodiče a prarodiče celkem běžně.

Na kvalitních základech

Na rozhlasové adaptace různých děl byli zvyklí naši rodiče i prarodiče a s železnou pravidelností usedali k rádiu buď v neděli po obědě, kdy běžely hry pro dospělé, anebo s dětmi každý den v sedm večer, zvány k poslechu princem Hajajou. Pohádky pro děti byly vydávány na gramodeskách, později na kazetách, až k cédéčkům a empétrojkám. Možná se změnil nosič, účel ale ne. Babičky a maminky poslouchaly komisaře Maigreta v podání Rudolfa Hrušínského při přípravě oběda nebo mytí nádobí či žehlení, tatínkové měli malá rádia opřená o haubny rodinných křižníků, kterým čistili, leštili a promazávali útroby, dětem se večer ke spaní pouštěly pohádky. Od nádherně praskajících elpíček s hlubokým hlasem pana Wericha, který zrovna nechával Františka Nebojsu vypořádávat se s umrlci v lokále, přes Erbenovy pohádky načtené Karlem Högerem, až k paní Naskové, která četla Boženu Němcovou. Kvalitní herci vychovávali kvalitní posluchače. Jenže děti jsou posluchači nejnáročnější. Jakmile pohádku popadesáté nepřečtete tak, jak devětačtyřicetkrát předtím, jakmile zapomenete nasadit Zlatovlásce vyšší hlas a Otesánkovi nižší, je zle. Děti si pamatují přímo bravurně. Právě kvůli tomu jsou nahrávky přímo ideální, zvuk hlasu, intonace i stylizace postav jsou pořád stejné. Taky se vám vybavil ten prastarý vtip se zaseknutým gramofonem a dítětem bouchajícím hlavou o zeď?

Vždyť jsem to četl, proč to ještě poslouchat?

Častý argument konzervativců. Dost lichý ovšem. Stejně jako jsou lidé zvyklí chodit na filmové adaptace, i když četli knižní předlohu, měli by se naučit tak vnímat i adaptaci zvukovou. A hlavně, dobře vybraný vypravěč dokáže, stejně jako dobře vybraný herec, postavě a příběhu dát zcela nové rozměry. Nebo jí ještě prokázat dobrou službu. Z osobní zkušenosti mluvím například o Kláře Issové v roli Pinkertiny Wardové, která nejnesnášenější postavě audioknihy Mycelium: Jantarové oči dodala tu pochopitelnou lidskost, kterou si zaslouží. Zrovna u této audioknihy klobouk dolů všem, kteří si poradili s össenštinou, protože ta v prvotním plánu nebyla stavěna na to, aby ji někdo opravdu nahlas četl. Případně Jiří Klem, který Procházkově westernově-kyberpunkové dobrodružce Hvězdní honáci dodal naprosto nečekaný epický punc. Samozřejmě nesmím opomenout důležitý přínos audioknih pro lidi slabozraké či ležící, kteří buď knihu udržet nemohou, nebo nedokážou tak dlouho, ale mají rádi kvalitní literaturu a mají právo si ji taky dopřát. A upřímně – vymalování pokoje nebo předvánoční úklid trvá pár hodin, ruce máte zaměstnané, tak proč nezaměstnat i ucho a hlavu? Jednou vám mohou být zpívány písničky, podruhé vyprávěn příběh.

Staronové formáty i žánry

Zatímco u dětských knih se tvořily audionahrávky téměř automaticky a přirozeně, u literatury pro dospělé se většinou recyklovaly staré známé rozhlasové adaptace. Nic proti vynikajícím verneovkám či mayovkám! Dnes je tomu jinak, dokonce se do audiopodoby načítají i časopisy nebo populárně naučné knihy. Oblíbenost žánrů či autorů v literatuře z valné většiny kopíruje i atraktivnost předloh pro audiozpracování a proto si může posluchač dopřát do ouška pochopitelně severskou krimi, román vítězky soutěže Magnesia Litera, tituly mohutně podporované filmovými adaptacemi jako jsou třeba Atlas mraků nebo Velký Gatsby, ale i fantastiku, která se donedávna celkem nespravedlivě krčila v koutku. Ano, nejvíc za poslední jmenované mohou nadšení uličníci z Walker a Wolf, proč si na ně neukázat a díky jim za to. Všechny formy jednoho díla se ovlivňují navzájem – audioknihy, filmy a seriály pomáhají knihám tištěným či e-bookům a zase naopak. V zahraničí už je standardním územ vydávat ve stejný čas jak knihu pevnou, tak elektronickou a audio. U nás je toto možné maximálně u tuzemských autorů, u zahraničních jsou otázkou ochota či neochota vydavatele, cena práv a dalších záležitostí. Jednou z novinek, ke kterým se vydavatelé uchylují, jsou takzvané audionovely, načtené povídky s délkou zhruba hodiny. To je celkem chytrý nápad, protože si vlastně svou „antologii“, nebo chcete-li, playlist, můžete namixovat z těch povídek, které chcete a které se třeba spolu v jedné knižní sbírce neměly šanci potkat.

Český národ se znovu učí krom zážitků vizuálních užívat si i příběhu vnímaného ušima, nestydět se poslouchat ať už sdíleně nebo soukromě, přes pecky svého přehrávače a hlavně má díky zavedeným i novým audio vydavatelstvím obrovskou možnost výběru. Pokud bude sice ochoten audioknihy vnímat a poslouchat, ale ne za ně platit, může tenhle boom skončit velice rychle. Což by byla nesmírná škoda.

Překvapivě za rohem

Veřejný striptýz No Comments »

20141204_091520120141204_0915481Dnešní příspěvek není tak úplně o jádru pudla, tedy o zabalené knize, ale o způsobu informace o doručení. Argo má totiž úspornější styl balení než Euromedia, takže není co komentovat. Ale k poště jo. Z kódu na uložence od pošty jsem vydedukovala, že by mělo jít o balíček, což mi potvrdil i kód pošty 22500, což je pro náš koutek Prahy vlakové překladiště v Malešicích. Nicméně po příchodu na poštu do ul. Saratovská, kde máme výdejnu balíků jsem byla odkázána do hlavní budovy v Černokostelecké ulici. Váhám. Tak že by to byl opravdu dopis? S váhou 0,800 kg? Nicméně když mi slečna po přistoupení k přepážce přináší balíček, je to ta příjemnější alternativa. Samozřejmě se jí na to udiveně ptám a ona velmi přirozeně odpovídá, že balíčky nestíhají, tak to dávají i hlavním přepážkám. Stručné vysvětlení, fér. Navíc podané s úsměvem. Nedávám to za vinu nikomu, jenom, pokud máte výdejnu balíčků a standardních zásilek na dvou místech, počítejte s tím, že se to před Vánoci může stát.

No a v balíčku knížka, od které si hodně slibuji. Jestli to bude chyba, to se dozvíte až v případné recenzi, nicméně Andělíčkář od Nicka Harkawaye svlečen mezi hovory v práci. :-D

unboxing31unboxing4Večerní update. Právě jsem se vrátil z Hrad… ééé, z pošty. Messenger nedoručil druhý balíček. Ale antologie Ivana Adamoviče pokojně odpočívala v sekci… virbl… balíčkové! A ano, ta knížka je nádherná, Martin Zhouf je prostě od devadesátek obálkový guru a ty jeho vyleštěné hvězdolety prostě zbožňuju.

Knížka doslova jako v peřince

Veřejný striptýz No Comments »

Před pár dny jsem zjistila, že bux.cz využívá pobočky Ulozenka.cz. Jásám, zjišťuji, že mají výdejnu blízko mého bydliště a dnes stíhám z práce tak, že si knihu vyzvednu. První vtipný fakt - výdejna je součástí prodejny zdravé výživy na Starostrašnické ulici. Druhý vtipný fakt, že kniha, kterou mi paní za pultem podává, je zabalena do cejchy z tuhého papíru takových rozměrů, že se jí drobná prodavačka může v klidu přikrýt. A třetí, že rozbalíte obálku a v ní… houby. :-)
unboxing1unboxing2

Za Zdí

Úvahy a povídky No Comments »

Klušeme spolu přes bílou pláň, dvě těla v rytmické souhře. On i já vydechujeme obláčky páry. Jsme na to zvyklí. Narozeni v noře pod sněhem, vyrůstající mezi rampouchy a zmrazky, umírající stářím pod padajícími vločkami sněhu.
Jsme seveřané.
Naši pozornost upoutá cosi na obzoru. Sladká vůně strachu a pochyb. Můj druh se zastaví, nasaje pach a našpicuje uši. Šedavá srst se mu plní novými vločkami.
Kořist?
Podíváme se na sebe. Lehce zrychlíme klus. Pach nabírá na intenzitě. Severní zajíc, bílý jako sníh vyrazí ze svého důlku ve sněhu. Okamžitě se rozběhneme. Zajíc instinktivně kličkuje, ale my jsme jistí jako břitva meče. Nakonec ho dostihneme. Zajíc chvíli naříká, než mu můj druh překousne páteř. Skromná krmě, ale mám právo prvního strávníka. I když mám obrovský hlad, dávám si pozor, aby teplé maso zůstalo i pro mého druha.
Vyšlo druhé slunce.
Zvědavě zvednu od kořisti hlavu a můj druh toho využije. Chňapne po torzu a dožere zbytek. Našpicuji uši. Něco se změnilo. Něco ve vzduchu… oteplí se.
V tu chvíli třeskne rána a vzduch se ohřeje ještě víc. Můj druh se odtrhne od kořisti, otočí hlavu, instinktivně se přikrčí, stáhne ocas mezi nohy a přiklopí uši k hlavě.
Otočím se po jeho pohledu a udělám totéž.
Padá na nás nebe! Má barvu a tvar stromu z ledových trnů.
Ta věc je obrovská, že si nepřipadáme jako štěňata, ale jako mouchy. Letí dolů, bachraté ledové břicho jej táhne k zemi. Na obzoru se tyčí vzrostlý borový les.
Za chvíli se rozletí na malé klacíky, které jsem jako malá hryzávala v noře. Odmrští nás to vzduchem od zbytků kořisti a já uslyším překvapené vykviknutí. Jsem to já nebo můj druh? Pak mne potká země i s ledovou pokrývkou a já si vyrazím dech. Mám pocit, jako kdyby se mi rozpadl hrudní koš na střepy. Chvíli ležím na boku a hvízdavě oddychuju.
Vstávej, čubo nebo zmrzneš!
Uposlechnu a pomalu si sedám na plece, odrážím se na přední a pak ze sedu ze zadních. Stojím. Bolí to, ale stojím. Můj druh leží o kus dál. Přiklušu k němu a s obavami mu olíznu koutky tlamy. Otevře oči a zmateně zavrčí. Za chvíli se zvedá na všechny čtyři i on.
Obzor vyrostl o tucet obrovských ledových trnů.
Z té věci vyzařovala zvláštní energie. Nebojím se jí, naopak, pociťuji zvědavost, já, věčně bázlivá severní vlčice.
Chvíli čekáme. Věc šveholí zvláštním jazykem. Můj druh na mne upře oříškové šikmé oči. Cítí to co já. Cítí i přes vrozenou bázlivost nehoráznou zvědavost.
Vyrazím jako první a můj druh mne lehce rezignovaně následuje. Věc roste, je opravdu obrovská. Vzpomenu si na den, kdy jsem se svými druhy prvně šla na lov. Mladá, nezkušená a kanec se před námi tehdy vynořil jako démon z pekla. Raněný, vzteklý, oslabený, ale přesto nebezpečný. Zdál se mi tehdy obrovský jako obzor a černější než mé největší strachy.
Z ledového stromu vycházejí nějaké věci. Malé, na dálku a oproti ledovým trnům drobné, dvouruké a dvojnohé bytosti, podobné těm co nás občas loví za Zdí. Zeď, obrovská ledová stěna mezi naším světem a světem těch dvojnohých. Za ní na nás nečeká nic dobrého, proto se za ni bezdůvodně netouláme. My jsme dětmi chladného severu.
Ti drobní tvorové se vylupují z ledového stromu, i tak je ale vidět, že jsou vyšší než dvojnožci zpoza zdi. Dvojnožci za Zdí se musí balit do našich kožešin, aby jim zima neublížila.
Tihle jsou téměř nazí a zima jim nic nedělá. Netřesou se jako ti malí zpoza Zdi. Jdou k sobě a chvíli se radí.
Pak si nás všimnou. Jeden z nich jde k nám. Chviličku se mi v srdci třepotá ptáček strachu, ale za chvíli se usadí a vyčkává. Instinktivně se krčím, cením zuby, klopím uši k hlavě, ale přesto stojím jak přibitá. Nemůžu utéct. Nebo nechci? Ani můj druh se nehne.
Tvor promluví. Jeho hlas je silný jako chlad severních větrů a křupavý jako kroky v čerstvém sněhu.
Pak se mne lehce dotkne rukou a následně mého druha.
Začala jsem plát.
Očima zakalenýma bolestí a ležíc na boku, nohama bezmocně hrabajíc ve sněhu vidím co se děje s mým druhem. Pak zavřu víčka a kňučím, ne, vyju bolestí. Nestydím se za to. Můj nářek slyší jen můj druh a ta bytost. V této chladné krajině moje tělo hoří zaživa.
Po nekonečné době bolest odeznívá.
Zvedám se.
Něco je jinak.
Jímá mne závrať. Zavrávorám. Dívám se svému druhovi na tělo. Očicháváme se, jako kdybychom se viděli poprvé. Je stejný a přeci jiný.
Ublížil nám a přesto nás obdaroval. Zvláštní.
Bytost na nás po celou tu dobu upírala hluboce modré oči. Zářily jako chladné, neúprosné hvězdy. Pak odešel ke svým.
Jakási neviditelná pouta charismatu se uvolnila a my začali utíkat. Pryč od té věci, pryč od jejích modrookých osadníků.
Den a půl po tomto podivném setkání sama uháním a strhávám k zemi sněžného jelena. Sama! Jsme silnější, rychlejší a nebezpečnější než vlci.
Jsme větší. Mnohem větší.
Jsme nový druh.

V hlavě Neda Starka

Úvahy a povídky No Comments »

Černá vlhká temnota,
a v ní Ned Stark přemítá,
co, proč a jak udělal,
neví, co s ním bude dál.

Kdybych měl vícero chvil,
a s Robertem promluvil,
varoval před nebezpečím,
nebyl by teď v smrti péči.

Řekl bych mu: „Vládče můj,
jako sluha věrný tvůj,
rád bych ti dal malou radu,
čekej od svých bližních zradu.“

Dopřál by mi svého sluchu,
přátelsky dal na předtuchu,
prověřil by všechny šmahem,
odhalil, kdo má být vrahem.

Svoji ženu vyhnal by,
k tatínkovi za hradby,
svého švagra poslal teď
a navždy hlídat Zeď

Tywin nebude pořádat bály
v sálech Casterlyovy skály,
hrad připadne trpaslíku,
Tyrion je pánem vmžiku.

Pak drozda i s pavoukem,
vyhnal by pryč obloukem,
Malíček o Harrenovu
touží planě, zas a znovu.

Obloustlý lord Varys,
oddaný Daenerys,
pluje lodí v Úzkém moři,
strachem z trestu srdce hoří.

Robert čerstvě rozveden,
nevynechá ani den,
při hledání nové ženy,
vdavekchtivky připraveny!

Pokud by mne poslechla,
na trůn by pak usedla
dcerka krásná a vřelá
Oberyna Martella.

V zemi by se přálo míru,
a já bych tak živil víru,
že se vrátím brzy snad
k rodině na Zimohrad.

Jenže to se nepodaří,
v žilách krev se vzteky vaří,
Robert rozpadá se v prach,
já tu sedím sám a v tmách.

Brzy pro mne přijdou si,
můj život se vytrousí,
vyteče ven s hranou meče,
smrti se už neuteče.

Já jsem jenom malé smetí,
bojím se však o své děti,
čert to vem, že smrt se blíží,
snad jim nikdo neublíží.

Slyším kroky v mokrých tmách,
spálil jsem se v těchto hrách,
myslím s láskou na Cat svou,
aťsi mne k pokleku zvou!

Papírová archeologie

Recenze No Comments »

archeologie-1První tři písmenka abecedy, která jen tak ledabyle používáme v dennodenní komunikaci, ale když je přilepíte k sobě, najednou vám evokují vzpomínky na něco, co jste kdysi aspoň jednou prolistovali, nebo slyšeli, že o tom mluví váš spolužák v třetí lavici u okna anebo jste se do toho zbláznili tak, že jste se hned po prvním rande s touto veličinou stali jejími věrnými otroky a konzumenty. Těch pár listů sepnutých dvěma sponkami, skrývajících návody k obrovským dobrodružstvím totiž veličinou byly. Naše milované ABC.

Ábíčko, jak se mu familiárně přezdívalo a přezdívá snad dodnes, neformovalo jen generace mladých „techniků a přírodovědců“, ale především modelářů. ABC rovná se vystřihovánky, to vyplyne při dotazu na tento časopis jistě z mnoha úst. A jelikož za pár let tomu bude bratru šedesát jar, co první časopis s výše uvedeným podtitulem vyšel, už má za sebou dostatečný počet dekád, aby se došlo k nějaké sofistikované reminiscenci a to takovým způsobem, který by oslovil nejen ty, kteří se ohánějí nůžkami a lepidlem, ale i ty, pro které jsou padesátá až sotva vylíhnutá léta sedmdesátá dvacátého století nepochopitelným pravěkem, exotickým jako předaleké zahraniční destinace. Chválabohu se takoví lidé našli, dlouholetí přátelé a tahouni tuzemského papírového modelářství, tři chlapi, kteří se nebáli náročnosti a s nadšením sobě vlastním začali pátrat. A to co vypátrali, si nenechali pro sebe. Ing. Stanislav Fajkus, Robert Pavelka a Josef Kropáček, to jsou ta jména, která za vznik tohoto projektu „papírové archeologie“ mohou.

Zpět ale k samotné knize. Nultá kapitola se snaží přehlednou formou definovat samotnou podstatu skladby rodícího se a následně své čtenáře získávajícího mladého periodika, populárně-naučného časopisu v plenkách, který se teprve musí prodrat na výsluní a tam co nejlépe a co nejdéle vydržet. Pak už začíná řazení po kapitolách. Není to však tak, že by každá kapitola byla věnována každému ročníku, přeci jen, ještě pár let se o vystřihovánku na stránkách ábíčka nezavadí, ale vše souvisí se vším a tak nás autoři provedou prvopočátky modelařiny všeobecně – od střihů, které se musely přenášet na jiné materiály přes drobné poletušky z běžných domácích potřeb až po sofistikované nákresy hraček s vlastním pohonem, na které však již musel mít zdatný rodič pro svého synka malou vybavenou dílničku.

Poté se již s autory dostáváme k historicky prvnímu modelu vůbec a od něj k nejdříve váhavému, sporadickému vydávání až k prvopočátkům pravidelné produkce, která začala formovat první stabilní generace papírových modelářů. Text je občas jemně prodchnut žertovnou poznámkou k tehdejší době, ale ne za každou cenu a tam kde tyto droboučké bonmoty jsou, sedí naprosto perfektně.

Jenže i sebezábavnější vylíčení ábíčkovské historie by vyznívalo nedostatečně, kdyby k němu nebyly přidány obrazové materiály. A jelikož se tato publikace zve encyklopedií, nějaké ty obrázky bychom tam jaksi očekávali. Ony tam obrázky jsou, ale ne jen tak nějaké. Pánové autoři plus další pomocníci modeláři sami osobně slepili prezentované historické modely, nadmíru kvalitně je vyfotili a opatřili samozřejmě doprovodným textem, osvětlujícím doslova co a jak. A třeba taková kompilace legendární „Fluora rallye“ na straně 56 nebo dvojstrana 76 a 77 (opravdové Matchboxy versus jejich papírové nápodoby)… tyto obrázky by se člověk nestyděl vylepit jako velkoformátové plakáty na zeď. Nemůžeme nezmínit ani drobné reprinty stránek dobových ábíček, fotografie z modelářských soutěží a další a další materiály, ke kterým se autorská skupina měla šanci dostat. Nechybí ani osobní vzpomínky několika aktivních modelářů z různých koutů republiky na to, jak je přímo ABC ovlivnilo na jejich budoucí životní cestě. Na závěr publikace jsou připojeny i autorské profily dvou nejvýznamnějších autorů papírových modelů v tomto období, archeologický atlas, věrně kopírující formát a grafickou úpravu nezapomenutelných Atlasů ABC a raritní model vlakové soupravy, který konečně po padesáti letech mohl spatřit světlo světa jako plnokrevná vystřihovánka.

Grafická podoba knihy je díky dozoru Pavla Skokana a jeho vydavatelství Mega Graphic vynikající, křídový papír, přehledné „rámečky“ doplňujících informací, kapitoly jsou jednoduše odděleny pomocí barevných proužků na ořezu stran a stránkování ve stylu papírového dílku je velmi vkusné a vtipné.

Samozřejmě se nabízí otázka, jestli je tato publikace užitečná i pro čtenáře mimo modelářskou obec. Odpověď zní ano. Pro zájemce o historii československých tištěných periodik bude Papírová archeologie bezesporu cenným pramenem informací. Nezbývá než si přát, že pokud se se stejnou vervou, péčí a láskou připraví i další díly této pozoruhodné publikace, papírová archeologie nebude brzy jen splněným snem tří srdcařů plus jejich kamarádů, ale připraví si dobrou půdu k tomu stát se sofistikovanou zájmovou disciplínou.

Design by j david macor.com.Original WP Theme & Icons by N.Design Studio
Entries RSS Comments RSS Přihlásit se