Letos jsem se rozhodla napravit jeden velký zásek, který mne loni hodně mrzel – nedostala jsem se na pásmo Triumvirátu a Míly Lince ohledně tvůrčího psaní. Důvody byly dva – program byl v pátek a já si nezažádala o dovolenou. A jelikož jsem letos čirou náhodou v tvůrčím procesu a zjistila jsem, že mě ani nic jiného letos nějak výrazněji neláká, vyzbrojila jsem se penězi na vstupenku, občerstvením, dobrou náladou a jela do háje… tedy, na Háje.
pragac
Míla Linc, známý historický nadšenec, šermíř a knihovník nám v první přednášce toho dne přiblížil strukturu historického města, od hradeb až po centrum, nebo spíše náměstí. V době, kdy se trestalo za každou maličkost (zlatá ČOIka, za šizení při vážení nebo nalévání vám třeba mohli jazýček ozdobit středověkým piercingem v podobě pěkně dlouhého hřebíku do jazyka), být nevěřícím rovnalo se automaticky trest smrti a když vám při obléhání došla na obranu horká smůla nebo olej, dal se otravný nepřítel zlít i horkou medovinou. A být ve středověku takovou prostitutkou… no děvčata, romance á la Pretty Woman by se nekonala ani omylem…

Sice se asi nikdy nechystám napsat postavu jako je Severus Snape, protože v mých očích ji omlouvá jenom to, že ho hrál Alan Rickman, ale Tereza „Temnářka“ Matoušková s tím počítala, takže svoji hodinku pojala jako zábavnou kreativní hru, kde jsme měli ze tří popsaných papírků syntetizovat zdánlivě neslučitelné. Osobně jsem dostala postavu Nevilla Longbottoma, který měl být kentaurem a prožít vztahové drama. A v tu chvíli zase zjištuji, že lidský mozek je neuvěřitelně kreativní mašina a když se chce, tak to jde. Někdo takovéto psaní na povel nemá rád, ale naštěstí šlo jen o krátký odstaveček, kde mělo být poznat hlavně, o jakou postavu se jedná. Kolegové ve skupině se často hodně vytáhli a vymysleli parádní variace, jako byla třeba všemi milovaná paní Umbridgeová jako eunuch v růžových kalhotech nebo variace „Stařec a radioaktivní moře“ (rozuměj postapo) s Hermionou v hlavní roli, případně pro mne nejparádnější alternativa – Neville jako padouch s ovladačem pro hordy robotických zabijáků zapomenutém v jedné z papučí.

Pak nastoupila jedna třetina Triumvirátu a to Olga „Cirrat“ Xaverová, která nám zevrubně rozpitvala krásy i hrůzy správné a kvalitní kritiky. Vzala to skutečně od podlahy, takže od suchých frází v odborných slovnících ohledně podstaty samotného slova jsme se dostali až k sendvičové metodě líbí/nelíbí/líbí a starému osvědčenému „co nechceš, aby ti činili ostatní, nečin jim“. Víceméně podvědomě se snažím takovéto postupy v hodnocení textu používat, pokud má někdo zájem o můj názor a opravy, takže Cirratin přisprostlý, ale upřímný názor ohledně tohoto mi seděl mnohem víc, než nějaké pokrytecké hlazení po kožíšku, zatímco doma nad textem kritik ostentativně zvrací. Samozřejmě je to těžká práce, protože si člověk musí dávat pozor, aby dotyčný nečetl kritku zrovna, když má virózu a tím víc mu kritické slovo zlomí srdce, takže nebýt zbytečně hrubý. Ale samozřejmě se Cirrat věnovala i druhé straně barikády a to kritizovaným. Pravidla základní slušnosti, transparentnosti a konstruktivní debaty platí i tam. Nakonec jsme si sendvičovou metodu vyzkoušeli i na sousedovi a on zase na nás, což bylo vůči cizímu člověku ne sice příjemné, ale hodně zajímavé.

Další hodinku si pro sebe ukradl opět Míla Linc a workshop naživo. Trochu povrchně jsem si myslela, že když jsem před rokem a kousek absolvovala kurz přímo ve smíchovské knihovně, nemůžu se nic nového naučit. Jak ráda jsem se zmýlila! Po úvodním testu ve smyslu „kdo si hraje, nezlobí“, jsme dostali úkol pojmenovat se vlastností shodnou s počátečním písmenem svého křestního jména, vybrat si charakter některého z kolegů a zkusit na něj napsat krátkou pasáž s osobou této vlastnosti. Sice jsem nakonec nepřišla na řadu se čtením, ale ti, kdo ano, dokázali v textu úkol zvládnout velmi dobře a tak jsme objekt jejich textu velmi rychle rozluštili. Dalším úkolem bylo z jednoho libovolného slova (protentokrát zvítězila koza) díky asociacím vymyslet další slova, tři vybrat a vytvořit podle nich svět a pak popřemýšlet, jak by se chovala postava, kterou jsme předtím načrtli, chovala v tomto světě. No a nakonec, jako domácí úkol, napsat podle těchto dvou bodů povídku. Ale to už můžeme doma.

Druhá třetina Triumvirátu dostala slovo po druhé hodině a to Karel „Sikar“ Doležal, který nám s humorem sobě vlastním prozradil deset nejzákeřnějších typů autorů, kteří se proderou do literárních soutěží. Technoonanisti, adorantky Stmívání, prasáci, psychopati, děti a další svoloč atakuje psychiku porotce ročník co ročník. Někteří jsou menší zlo, někteří větší. Takže pokud někdy něco budete posílat do soutěže, zapřemýšlejte o tom, jestli to není copypasta něčeho už hodně profláklého a příliš tělních tekutin, či soulož s játry - porotcova smrt. To už porazí i legendární škrcení placentou. Sikar svou prezentaci pochopitelně doplnil naprosto úžasně debilními kresbičkami ve stylu svého kultovního hrdiny Ého a obrázek orálního sexu slona s mimozemšťanem mi bude strašit ve věži ještě hodně dlouho. Pochopitelně v tom nejlepším slova smyslu.

Dalším bodem programu byla jedna hodina ve stylu workshopu Mistři písmen, učni slov, kde dva hrdinové – začínající autoři, dali svůj text v plen. První byla dokončená povídka o záhadném peru, které svého vlastníka doslova vysává. Vícméně jsme hned v praxi použili onu kritikovu sendvičovou metodu a já, jelikož jsem text četla přímo na místě a neopoznámkovala, jsem alespoň dojmy interpretovala přímo autorce. A ano, rekvizita krvesajného písátka mi přišla parádní. Druhý text byl na nějaký soud pro mne o dost obtížnější, protože se jednalo o fanfic ze světa My Little Pony a nebyl čtený od začátku, i když jsem naštěstí nějaké ty díly viděla, tak jsem alespoň vlažně reagovat mohla. Ale opravdu si stojím za tím, že ten, kdo dá takto své dílo dobrovolně na analýzu, hrdinou je, protože je velmi rozdílné přijímat kritiku naživo, než jen formou suchých poznámek ve Wordu.

Sedněte si na zadek a pište! Tak zní direktivní rozkaz admirála Jana „Johnaka“ Kotouče. A já na to mohu zaregovat jen: „Sir, yes sir!“ Jsem totiž zrovna hluboko v tvůrčím procesu, u jeho rad jsem tak nemohla než souhlasně přikyvovat. Navíc nás tam pochopitelně autorů bylo víc, takže jsme si vyměnovali názory, jak na různá úskalí dlouhodobého psaní vyzrát, protože nadšené zapálení není prostě možné udržet pořád. Píšeme rádi v tichu nebo nám nevadí být mezi lidmi? Jsme schopni psát v MHD nebo ne? Jak řešíme spisovatelský zásek nebo zákys, každý tomu říká jinak…? Máme ten bod, kdy si myslíme, že píšeme strašnou hovadinu a nebude to číst ani babiččin Alík? Je pilování k dokonalosti vůbec možné a správné? Co se děje, když máme dopsáno a své břímě s úlevou dáme těm zlatým srdcím, kterým se říká betačtenáři? Všechny tyto věci byly zevrubně probrány a samozřejmě jsme došli k nepřekvapivému závěru – každý jedinec z té spisovatelské chásky má své postupy, alternativy a úniky, aby se za čas na ten zadek opravdu posadil a psal. A teď si vezměte, že valná většina to absolvuje ne jednou, ale třikrát, pětkrát, desetkrát… ale díky tomu, že jsou autoři v tomto svým způsobem nenormální a tak trochu sadomasochisti, my máme pořád co číst.

Z přednášky Pavly „Tenny“ Třískové jsem si nakonec udělala ve svém osobním žebříčku jednu z nejcennějších, protože jsem si uvědomila, jak se možná nevědomky, ale bezohledně stereotypně chováme k postiženým nejenom jako k postavám v románech či povídkách, protože opravdu dobře a věrohodně je zdravý člověk bez příslušných dat a vědomostí prostě napsat nedokáže, ale i v běžném životě. Častá rádoby pomoc pro vlastní pocit uspokojení je pro postiženého většinou spíše otravná a postižení nejsou žádní mimozemšťané, ale lidi jako ostatní, s běžnými koníčky, vášněmi, emocemi. Postižený v literatuře nemusí být automaticky padouch, který se chce za své zmrzačení pomstít celému světu, což Tenny třeba hezky demonstrovala na komiksových X-Menech (jak je možné, že jsem dosud nevěděla, že Hawkeye je neslyšící? To jsem tedy komiksová fanynka na baterky…), přičemž adepty na padouchovitost mohou být naopak ti, kteří se o postižené starají.

Druhé vystoupení Jana Kotouče bylo formou debaty ohledně prezentace vydané knihy, a jelikož nakonec Johnak vyfasoval tři silné ženské posily – Julii Novákovou, Vilmu Kadlečkovou a Haninu Veselou – vzniklo pěkné posezení se spoustou podnětných názorů, i když jsme se hromadně shodli na tom, že nejsilnějším prostředkem propagace je v dnešní době opravdu ten Facebook. Došlo samozřejmě i na selfpublishing, na který se, přiznávám, dívám dost skrz prsty, protože vychází tolik trní mezi růžemi, že není možné tento trh nějak souvisleji sledovat.

Poslední přednáškou, na které jsem zůstala, byla přednáška Terezy „Tess“ Zikmundové Kovanicové o autorském čtení. To u nás zažívá teprve pionýrské časy, což si osobně myslím, že je škoda, protože se tak čtenář může dostat k textu za prvé interpretovanému přímo tím, kdo ho napsal a za druhé si tak všimnout díla, které by se k němu nemuselo mít šanci dostat. To že skvělý autor může být prachmizerný čtenář, je jasné. Ale i když nemáte hlas jako zvon, při troše cviku se dá největší nešvar odstranit. Ale nejen hlasovou přípravou živ je autor a tak nám bylo doporučeno pár tipů ohledně úpravy samotného textu. Tess nám v rámci přednášky přečetla okouzlující fanfic kloubící tolkienovskou poetiku a klasické pohádky. A musím říct, že se to moc hezky poslouchalo. Další částí Tessina povídání byl tzv. level up, tedy touha si onu povídku nahrát do audiopodoby a rozšiřovat do oušek posluchačů. Tady jsem trochu informačně napřed hlavně díky poctivému sledování přednášek Jirky Procházky a spol. takže vím, že ani amatérské, ani profesionální namlouvání textu prostě není žádná prča. Ale kdo neokusil, neuvěří.

Moje poctivé sezení za celý den v jedné místnosti, maximálně přerušené ukojením určitých lidských potřeb, bylo vykoupeno mírou vrchovatou – vysoké očekávání ohledně tohoto pásma se nejenže naplnilo, ale bylo i předčeno na světelné roky daleko. Takže opět a znovu budu opakovat – pokud váháte jet na jakýkoliv festival byť jen na jeden den, okamžitě se tohoto váhání zbavte, protože i za těch plus mínus deset až dvanáct hodin programu si v mnoha nabídnutých liniích plus deskové i počítačové herně prostě najdete to své. A jestli ne… tak máte asi jiné koníčky, než je fantastika.

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články