Tenhle příběh jsem poprvé četla zhruba před dvaceti lety, knihu jsem si tehdy vypůjčila v knihovně. Když jsem zaregistrovala, že před pár lety znova vyšel v rámci laserovské řady Mistrovská díla SF, neváhala jsem, zakoupila a přesvědčila se, že i v mé dospělosti je tenhle útlonký román jedním z mých nejoblíbenějších a nejkrásnějších, které jsem kdy četla.

tssdMalý Horty Bluett má dost nepříjemné dětství. Jeho pěstouni, Armand a Tonta Bluettovi jsou zlí, krutí lidé, kteří malého chlapce trápí, kdykoliv mohou. Když jedna z potyček stojí Hortyho tři prsty na ruce, chlapec utíká pryč. Ujímají se ho členové cirkusového ansámblu a i on se brzy stává položkou v cirkusovém programu. Jenže Horty má u sebe velmi interesantní věc – na první pohled celkem obyčejného panáka Junkyho. Onen panák má velmi zvláštní oči. A právě ty velmi zajímají principála cirkusu Monetra, zvaného Lidožrout a také jakéhosi Armanda Bluetta, o pár let později ctihodného soudce. I když, toho možná ještě o ždibínek víc zajímá Hortyho kamarádka Kay, ze které je krásná mladá slečna.

Ano, i přes skrovný počet stran a úsporný styl se román odehrává v rozmezí několika let. Tak, jako se prohlubuje Hortyho náklonnost k jeho přátelům z cirkusu, prohlubuje se i Lidožroutova posedlost Junkyho očima a Bluettova vůči Kay. Úmyslně se totiž v románu nejlidštěji chovají cirkusové „zrůdy“, lidé pro ostatní postižení, vadní, kdežto obyčejní lidé se chovají naopak zrůdně. Není pochyb, že stejně jako Horty k nim přilne i čtenář, ať už mluvíme o trpaslince Zee, nebo ještěřímu muži Solumovi a samozřejmě i dalším.

Právě pro minimální účast fantaskních prvků, velký prostor pro lidské osudy, sny, naděje, ale i tragédie jsou Snící drahokamy dílem, které má potenciál oslovit nejen čtenáře mimo žánr, ale i za dekády od doby, kdy byl napsán. Protože je prostě půvabně lidský.

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články